pátek 12. května 2017

Aupair..nejsem, nebudu entusiasta

Myslela jsem, že si splním sen.
A tím, že obětuji všechno, abych toho dosáhla, bude pak všechno lehké.
Že pouhá změna prostředí bude stačit k tomu, abych se změnila já.
Že začnu znova a budu taková, jaká jsem vždycky chtěla být. Že budu chvíli tady,  chvíli tam, že budu chvíli někde dělat číšnici, chvíli recepční a pořád objevovat nová a nová místa, naplno si vychutnávat každou sekundu splněného snu a žít konečně přítomným okamžikem. Prostě takové to, jak je všechno lehce rozostřené, naplněné zlatým světlem a všichni se smějí.
Jaký šok, že to tak není. Jaký šok, že taková nedokážu být. Jaký šok, že stále nedokážu žít přítomným okamžikem. Jaký šok, že nejsem okamžitě a pořád šťastná.
A co teď? Jak jít vpřed? Nebo jak jít vzad? Ani jedno mi nejde. Zaseklá, s jediným nápadem, který mě oproti ostatním uvrhá do deprese míň. Odjet někam dolů k moři, počkat až budou docházet peníze a najít práci/resp. vrátit se tam, odkud sem tak dojemně a vítězoslavně odešla a pak zbytek života žít s tím, že už ten krok nedokážu udělat znovu..že už dalších x desítek let zůstanu na stejném místě..
Tady..ač se mám dobře, přijdu si nejvíc ztracená, co jsem kdy byla.. a nejmíň svobodná..i když jsem čekala pravý opak.
A ještě se cítíte poněkud trapně. Protože všem před vámi podobné zkušenosti otevřely oči, změnily život a...všichni byli šťastní.

neděle 30. dubna 2017

Čtvrtý týden, Verona

Pondělní oběd byl velký rodinný i s druhou babičkou, boží lasagne a pak grilované maso. Večer opět piadiny od strejdy. A opět jsem se cítila jak trotlík. Tenhle týden byl vůbec nějakej špatnej. Hodně jsem přemýšlela a neměla daleko k slzám, ale to tady nechci rozebírat. 


V sobotu jsem si udělala výlet do Verony, která je odsud třičtvrtě hodinky autobusem. Sice jsem tu už byla, ale abych aspoň vypadla z domu a přišla trochu na jiné myšlenky. Navíc v těch uličkách tam by se člověk mohl toulat pořád. A taky jsem objevila, že tam je zahrada, Giardini giusti, a já mám prostě pro zahrady slabost. Sice za 8,5€, ale mně to za to prostě stálo.
Pak jsem se potulovala, potulovala a potulovala..na mostu u Castelvecchio byl zrovna nějaký trh a tak jsem si tam koupila pivko a na břehu řeky si ho popíjela (a vzpomínala na Náplavku)..a když nadešel čas se vrátit na nádraží, cestou jsem potkala pasta take-away za 5€. Bigoli s ančovičkami...mno nic moc, asi špatný výběr omáčky.




Třetí týden, Padova a Venezia

Třetí týden byl lepší, protože jsem tak nějak mohla vypnout při tom výletě do Sirmione a Matka chodila na ranní. A Otec cestoval někde po Itálii. Zvládali jsme to dobře, dokonce jsem i uvařila těstoviny. Jinak si na nic význačného nevzpomínám. 
V pátek ráno jsem vyrazila na vlak do Peschiery a odtud směr Padova. Mno, že prý tam je hodně muzeí a umění, univerzitní město něco jako Cambridge...ale znáte mě.. jen se mi holt líbilo pár obrázků na pinterestu.
Přijela jsem, koupila nějaký proviant, ptze po minulém týdnu už žádné restaurace a vydala se hledat historické centrum. Od nádraží stačilo jít v podstatě pořád pořád rovně, ale pak tam jsou skoro všechny uličky..no viz později..
Romantika, ale trochu jsem se ztrácela. Až jsem dorazila k bazilice sv.Antonia, která mě doopravdy uchvátila. Plus se tam dalo napsat přání a přát/pomodlit se za něco u Arca del Santo..







úterý 25. dubna 2017

Třetí dny, Parco Sigurtà a Sirmione

Resp. druhý týden Matka měla odpolední, 15-23h, takže naostro. Pondělí a úterý tam byl ovšem večer Otec, kterej je hodnej, ale na mě takovej horkokrevnej a pořádně mi neřekne, co mám nebo nemám dělat, tkze pak asi vypadám strašně líná nebo já nevím. Ještě mluví dialektem (Emilia-Romagna), kterýmu nějak extra zvlášť nerozumím. A hotovej, unavenej z práce...fajn. Navíc Dítě, když tam je minimálně jeden z rodičů, se mnou nechce nic moc dělat, akorát na mě hází takový ksichty, že bych ho nejradši pořádně propleskla. Inu, abych to shrnula, cítila jsem se jak totální idiot. Ehi, já vím, že to je normální a začátek a blabla a že když jsem nastoupila jako porodní bába, cítila jsem se jak idiot nejmíň rok...ale tohle by měla umět každá normální ženská... mno..takže..
Ve středu za mnou podnikl výpravu můj drahý. To bylo milé, páč díky všem těm rodičovskejm radám, co měl a jeho velice uvážlivému přístupu jsem si myslela, že se uvidíme až tak za měsíc. 
Pak ale nadšení poněkud opadlo, protože malej večer dobrý dobrý, dokonce jsem mu i zvládla udělat jeho oblíbený těstoviny, ale když jsem mu pak v 23:20 vypnula animáky (asi to je tady normální, že se tak často dívá na tv a chodí spát tak pozdě), strašnej řev, nemluvil se mnou...trvalo 90 minut než usnul..já tam těch 90 minutách přemítala (ptze haha, nic moc jsem mu vyprávět nemohla žj), že na to prostě nemám a jak jsem se v Praze měla blaze, ale že se asi vrátit nechci a co budu dělat, že to nemůžu dát..každej si myslí, jaký mám ohromný štěstí..ale ono to má dvě barvy, navíc pro mě celkem krok zpět. A počítat každej centík..a totálně netuším, co budu dělat pak..
Další den od rána depka, malumore..cokoliv mě skororozbrečelo...večer matka přišla brzo, tkze se naštěstí žádný pláč nekonal a uspávání bylo na ní. 
V pátek jsme šli do Parco Sigurtà tady ve Valeggiu. Obrovský park, druhý nejkrásnější v Evropě a jeden z největších, svými tulipány na jaře je proslulý. Absolutně mě nadchnul. Aby ne, za vstup 12€ :D. A pak jsme povečeřeli smažený ančovičky s hranolkama a salátem z fenyklu. 





























V sobotu jsem se brzo ráno vydala na vlastní výlet. Volba padla na Sirmione, kde jsem byla už v říjnu a říkala si tehdy, jaká je škoda, že se tam už nepodívám, protože na severu mě už teda nikdo neuvidí. Cestu jsem neměla nějak extra vymáklou, příště to bude lepší. Busem do Peschiera del Garda. První zádrhel byl, že mi Matka řekla, že si lístek můžu na pohodu koupit v buse. Jo jenže s přirážkou 2€, tkze 4,2€. Pak vlakem do Desenzana a battelem do Sirmione. Tady jsem si prohlédla hrad a pak se toulala všude možně. Na oběd jsem si dopřála jakožto oslavu mých dvou týdnů tady antipasto carpaccio z trotty (nevím, jak to je v cz) s fenyklem a pak bigoli s ančovičkami, piniovými oříšky a něčím, co mi připomínalo sušené meruňky. K tomu samozřejmě víno a pak ještě kafu s tiramisu, trošku chilli bylo "nice touch". Účet byl..no radši nekomentovat. Číšník na mě spustil něco nějakou hatmatilkou a když jsem zůstala nechápavě zírat, řekl, že myslel, že jsem z itálie. Mě přišlo, že italsky umím, ale ještě je hodně co se učit.























A fakt nevim proč jsem si po tom lahodným obědě, koupila obří zmrzlinu za 11€. Určite si teď říkáte, jaká to je krásná zmrzlina...ale od začátku. Nejdřív si prohlížíte všech těch asi 50 příchutí a ptze nechcete o nic prijit, zaplatite si čtyři. Ptze i když víte, že tady musíte čekat něco jiného, tak nějak pořád spíš vidíte ty malé české kopečky..jak vám to tam prodavačka začne nandávat, trošku znejistíte. Chytnete zmrzku a uvědomíte si, že se tady jedná asi o půl kila zmrzliny. Nejde s tím nikde pochodovat, tkze se usadíte, ale než stihnete ujíst pár soust, už to teče všude. Že to máte i za krkem, na botách a v kabelce, zjistíte o pár hodin později. Po chvilce vám začne docházet, že to nemůžete dát. Ale to se projeví "čecháčkovství"  - přece to nevyhodím, když to stálo tolik peněz! A začnete přemýšlet o smyslu života, o smrti, o tom, že se možná zdá, že italové furt jedí a jedí hodně, ale ve skutečnosti jedí dost malý porce. A dělají dobře. Pořád zvažujete, jestli jste schopný to dojíst a přežít. První snědenej kopec dá trošku naděje, u třetího už se zapřísaháváte, že zmrzlinu nikdy nechcete vidět. Dostáváte se ke kornoutu. Člověk by řekl, že je vyhráno, ale jedná se jen o další náběh na hyperglykemický kóma....a vevnitř se ještě jeden kopec  skrývá...a pak už vám nejde se narovnat, nejde se nadechnout, je vám zima, je vám horko..přejezení zmrzlinou je pěkně debilní příčina smrti...slibuju, že už to nikdy neudělám!



A pak se mi vybil mobil. Zhruba jsem si pamatovala, v kolik hodin mi jedou autobusy, ale kolik je, sem kontrolovala na parkovacím automatu. Ze Sirmione historického centra bylo potřeba jet busem do centra nového, jenže před velikonocemi tu byla fakt děsná doprava, takže měl obrovské zpoždění, čiže jsem nestihla bus do peschiery. I tak jsem si nebyla jistá a držela se italského páru, který taky jel tam. Ti ze zoufalství volali taxi, tak jsem k nim přišla a že se s nima složím. Šlo o to, že z Peschiery mi jel bus do Valeggia a pak už nic a hlavně jsem měla vybitej mobil. Taxi naštěstí přijelo rychle a stálo pro všechny 21€, tkze..no dobrý, až na to, že za bus jsem zaplatila jen 2€. Pak jsem utíkala na nádraží, kde jsem nenašla žádnou ceduli, že by tam ten můj měl vůbec stavět. Smířená s tím, že zpátky budu asi stopovat, jsem čekala. Přijel a říká mi, že když si koupím lístek od něj, bude to s přirážkou. Řekla jsem, že není kde si ho koupit a že už mi to je vážně jedno. Po chvilce mé nechápavé konverzace, s tím, že jsem byla jediný člověk, kterého vezl, mi zastavil v centru, ukázal trafiku, kam si ho mám jít koupit a čekal tam na mě. Tkze jsem se dostala domů, takové štěstí v neštěstí..
Na velikonoční neděli jsem se tak nějak držela stranou, Matka začínala týden ranních směn, tak jsem aspoň neměla ty trapné chvilky s Otcem.Ale pak jsme já, otec a dítě jeli na oběd k otcově kolegyni, francouzce, který taky rozumím velký kulový a zase jsem si přišla jak dřevo, co nic neumí a nepomůže. Otec udělal gnocchi s rajčatovou omáčkou (btw normálně je nemusím, ale tady chutnaj úplně jinak) a pak jsme měli maso, asi králíka. Dezert Colombe..takový nadýchaný těsto, s kouskama citrónové a pomerančové kůry, moc mňam. Přijeli ještě sousedi té kolegyně a bylo to milé posezení. A pak jsme se všichni sebrali a šli ještě k dalším sousedům (který ty první sousedi ani otec neznali) na kafe a sorbetto z limoncella.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...