pondělí 1. června 2015

Itálie 2015 - Marina di Maratea, Paola

Vlak jel překvapivě opět na čas (další notoricky známá věc o Itálii - že tu vlaky nejezdí včas nebo nejedou vůbec..."Aspoň za Mussoliniho jezdily vlaky včas" :D), zvládla jsem přestup v Sapri na redžonále a už jsem vystupovala v Marina di Maratea. Na hotel to byla trošku štreka, páč jsem to vzala z blbýho směru. Sice jsem na booking měla pokoj s výhledem do zahrady, ale dostala jsem výhled na moře! Tak nádhernej pohled už asi nezažiju, obzvlášt západ slunce byl luxusní. Recepční mi anglicky byla schopná jen říct, v kolik je snídaně a v kolik otvírá restaurace přidružená k hotelu. Byla jsem z toho docela vyděšená a pořád si opakovala, že se mě bojí víc než já jí. Hotel je tříhvězdičkovej, ale fakt luxus, ideální na to, jen sedět na balkoně a koukat na moře. V zahradě citroníky, všechno krásně voní, paráda. Poprvý jsem i zažila minimýdla, minigely, ručníky a tak :) V minibaru teda jen voda, ale možná dobře tomu tak :D Asi se dala na pokoj objednat spousta věcí, kdyby tu aspoň měli leták se všema informacema anglicky. Byli tam samí němečtí starší turisté, tak jsem poněkud nezapadala, ale co. 







Protože bylo fakt teplý odpoledne, vydala jsem se na pláž (potom co jsem vypotila "dove si trova la spiagga" a dostala mapu!). Zatím nejkrásnější pláž, kterou jsem v životě viděla! Skaliska, stromy, bájo. Voda tyrkysově modrá a čistá, oblázková, skoro liduprázdno. Tak šup koupat, voda ani nebyla studená. Na večeři jsem šla do hotelové restaurace La Locanda di Nettuno, opět s nádherným výhledem na moře. Lístek byl naštěstí i v angličtině a číšník trochu rozuměl. Dala jsem si zase těstoviny s plody moře a byly asi nejlepší, co jsem kdy v Itálii měla! Domácí těstoviny, kousky nějaký ryby, co chutnala jak něco mezi tuňákem a lososem, mušle a pak něco, co mi bohužel připadalo jako ženský čípek :D (s postupem sugesce i chutnalo :D), ale bylo to fakt moc moc výborný. Sic za 12€, ceny jak v Římě, ale žijeme jen jednou. Pak mi číšník říkal, že se to může nechat napsat na pokoj, ale já nějak zpanikařila, že zaplatím tam. Nevím proč, když mě to jejich placení, jak nechaj tu deskokapsu naprosto totálně děsí! Ale já sem byla vyděšená furt a permanentně. 


Další den bohužel zima a déšť. Snídaně byla výborná, několik musli na výběr, chleba, toasty, různé minicroissanty a buchty, sýry, šunky, marmelády....Dala jsem si kozí sýr, sušenou šunku, kousek nějaký buchty se sladkým ovocným želé, dva croissanty a toast s citronovou marmeládou (sice sladký jak cumel, ale mňam!) a cappucino. Pak jsem se vydala okouknout nádraží, jestli tam je automat na lístky, protože jsem potřebovala do Paoly a non c'é. To, co jsem si myslela, že je na lístky byl na cigarety. Což je fajn, ale neměli klikací :D A pak taky nefungoval...Vedle byl taky minimarket, ale vypadalo to, že tam nic nemají a bála jsem se jít dovnitř. 

 
No nic, tak jsem se povalovala na pokoji a pak šla na pláž. Jen tak koukat na moře a relaxovat. I když se moc nedaří, dala jsem si za cíl si na dovče zase vše srovnat, páč nevim jakou kariéru zvolit, co je moje vášeň a vztahy..no, asi se nespokojím s vidět se jednou za dva týdny, za měsíc. Já nechci vážný vztah, ale nechci booty calls už, chci pravou lásku..a spíš vyvstalo víc otázek než odpovědí (Edit po dovče: Crash boom bang...s tím krásným chlapcem jsme se po třech měsících něco-jako-rozešli..chybí mi ta idea lásky a zamilovanosti :() Po siestě (čím jižněji, tím víc dodržují, že od 13 do 17 hod je zavřeno a večeří až po 20.) jsem se vydala znovu do marketu, nicméně zavřeno, tak jsem si řekla, že těch 6 km do Maratey i s děsivým puchýřem na noze dám. Po jisté době chůze po obdobě rychlostní silnice, když na mě čtvrtý auto zatroubilo jsem usoudila, že ne a vrátila se zpět. Market už otevřel a přišel vrchol mé konverzace. Já: É aperto? Paní: Sí sí. Vejdu dovnitř, xx prázdných regálů. Pryč myšlenky na prodotti typici našich dovolených v Kalábrii. Beru olivy, brambůrky a vino bianco, v podstatě vše, co tam měli. "Duedeci". Dávam dvacku. "Hai due?" "Non so...aah sí..." "Grazie" "Prego, arrivederci". Italský majstrštyk! Díky bohu, že na pokoji byla vývrtka. Toccacielo si musím zapamatovat a najednou koukám na moře a je mi fajn. 










Allora! No povedlo se mi se celkem parádně ztřískat...na večeři jsem došla celá rozevlátá a poručila si smažený plody moře a ještě vino bianco picolo..a na číšníka zářivý úsměvy a italština :D...a když jsem si v hotelový lobby objednávala lístek na vlak na další den, tak se mi zadařilo cestu zpět koupit až na den po dalším. Pak už je všechno mlhavý, nějaký chatování s neapolitáncema a chrrrr.Další den zase parádní snídaně a na vlak do Maratey. V Maratee parádní štreka do kopce po x schodech, pěkně ze mě lilo. Ale aspoň že se počásko trochu umoudřilo, aspoň se odpoledne vykoupu, jsem si naivně myslela. Konečně jsem dorazila do Centro storico, parádní zapomenuté městečko s úžasnými výhledy. Maratea je Citta di 44 Chiese, celkem tu mají 44 kostelů. Nad Marateou se týčí socha Ježíše, druhá nebo třetí nejvyšší po tom, co je v Riu. Chtěla jsem se tam vydat, ale serpentinová rychlostní silnice, tak jsem to pak po chvilce radši vzdala. Jestli se sem do tohohle kraje ještě někdy vypravím, tak jedině s autem, není to tu moc pěší-friendly. V centru jsem si koupila prosciutto, mojí milovanou lemonsodu a limoncello, aby sestřička neřekla :) Zastavila jsem se ještě na zmrzku (pistáciová je tak totálně odlišná od tý naší..teda, ona tady každá zmrzka...).








Když jsem se vrátila do Mariny, ještě trochu prosvítalo slunko, tak že půjdu na pláž a vykoupu se zima nezima. Mezitím se pořádně zatáhlo...opřela jsem se na pláži o skálu, která ještě nádherně hřála a pozorovala, jak příboj naráží...snažila se zapisovat svoje myšlenky, když teda jako ta dovolená a všechno si srovnat...Musela jsem se pousmát, tenhle den byly moje narozky a kámoška mi psala: "Ať se ti splní všechno, co chceš...hned jak zjistíš, co to je." To je tak přesný! Otázka za milion. A má nejčastější odpověď na světě - nevím...Začalo přituhovat, hodně foukat a první kapky. Tak jsem se dala na úprk a i přes pláštěnku durch mokrá. Tak jsem tak stála, kapalo ze mě, koukala se do zrcadla, todle na narozky fakt chcete místo ležení na pláži s koktejlkem v ruce. Ale vlastně kolem a kolem, dvoje předchozí narozeniny jsem byla sama v Brně popřípadě na praxi, tkze jo, chcete...Večer jsem si dala pacchněco s rybou, rajčatama a sušenýma olivama a zas výkon: "Avete spumante? ho compleanno oggi.." :D A pak jsem koukala, jak se měsíc odráží v moři a viděla padat hvězdu :)





Další den ráno zase pod mrakem! Tak jsem se tak povalovala a postupně se začlo vybírat, tak jsem se vypravila povalovat pro změnu na pláž. Nepřišlo mi, že je tak teplo, ale jak tam slunko pražilo, začla jsem litovat, že jsem si na sebe nevzala plavky (z hotelu jsem vyrazila ve svetru, plédu a dlouhých kalhotech a ani se nemazala opalovákem). Po dvou hoďkách už sem se fakt smažila a tak pro plavky (bohužel byly obří vlny...a ta pláž tady byla tak nádherná, to mě fakt sejří). Mezitím se zatáhlo :D Tož jsem si dala svačinku a pak si na balkoně opalovala nohy a poprvý v životě se mi povedlo spálit holeně. K večeři linguine s chobotnicovou putanescou, poslední západ slunce v Marina di Maratea, přeorganizovat kufr a spát.
Ráno se pořádně najíst, páč mě čekalo pět hodin bezprizorního se poflakování po Marině. Čili pospávání na pláži. V neděli moc vlaků nejezdí. A bez tabacchi! Jinak myslím, že tenhle hotel byl dobrá volba, 35€ na noc (v Římě to bylo 32€), což za hotel..dávno dobrý. Byl luxusní, minitoaletní potřeby, wifi sice v pokoji fungovala jen na určitých místech (ale v lobby skvěle), každý den úklid, lednička-minibar, bohatá snídaně a ty výhledy! Ale je fakt, že ještě není sezona a chytla jsem to v nějaký akci. Jinak může být za osobu až 80€.





Pak už vlak do Paoly, asi 15-tisícové město ještě jižněji...Na nádraží na mě čekala Alessandra, majitelka B&B Piazetta. To se nachází přímo v historickém centru. Jinak Paola je proslulá tím, že odsud pochází San Francesco di Paola. Žil jako poustevník, udělal nějaké zázraky, léčil lidi, předvídal budoucnost, založil řeholní řád a pak byl svatořečen. Je taky patronem námořníků a tady v jižní Itálii ho dost uctívají. Na každém druhém domě je soška nebo obraz (nebo grafitti) s jeho portrétem...tak oni jsou italové asi docela věřící a paolitané jsou na svého Francesca patřičně pyšní :).Pokoj parádní, v podstatě stejný komfort jak v hotelu, až na restauraci a balkón :/. Vydala jsem se na obhlídku pláže a po Marině, kde člověk nepotkal ani živáčka, to bylo zase trochu děsivé. Všichni mě zdravili a "Sei italiana? Tedesca?" "Tu sei bella, bellissima!" (A odpovědi jako "Non capisco" a "Non parlo italiano" je ještě víc rozrajcujou :D) Jako ok, ale odsaď podsaď. Chvilku jsem relaxovala na liduprázdné pláži a když šla po promenádě zpět, tak mě dohnal nějaký Mario (znal trochu českých slov, asi místní lovec turistek). Tak jsme dělali passaggiatu, až se mi konečně podařilo mu nějak vymluvit a sama odejít, s tím, že zítra se sejdeme. To tak. Pak jsem měla trochu trable najít, kde jíst, byla neděle a nikde sem nikoho neviděla sedět na zahrádce. Nakonec jsem se odvážila zajít do bistra pro kousek pizzy. Ale byla dobrá!

Přesně takhle jsem si v Paole připadala. Fotka Americká dívka ve Florencii. 



Zašla jsem na snídani do baru pod B&B, croissant e capucco (a zrovna sem byla tak rozmazlená hotelem...a capuccino bylo teda nejlepší v Římě). A protože počásko nic moc, vydala jsem se do Santuario di San Francesco. Kostel s klášterem a jeskyní, ve které San Fracesco poustevničil. Velice zajímavé místo, takové..tranquillo..vodopád, staré s novým. Zanechalo to na mně velice zvláštní meditativní dojem.








Pak se vyjasnilo, tak jsem se vydala na pláž (bohužel jsem si nevzala foťák). Moře bylo docela studený, takže když už jsem se fakt smažila, tak se nechala ošplouchnout poměrně velkýma vlnama a zase se slunit. Jednu chvíli jsem dala asi dvacet temp a pak se klepala ještě deset minut. Takhle jsem tam vydržela asi čtyry hodiny, což je na mě bez slunečníku fakt výkon. Poblíž mě se usadil týpek - Vittorio, co měl pořád problémy se zapalovačem, takže si chodil půjčovat. Jednu chvíli jsme se dali do "řeči". I s mojí omezenou slovní zásobou byl docela výkon, že jsem se dozvěděla, že je z Bologně, z Paoly pochází, pracuje jako zdravotní bratr, že Tropea a Diamante jsou krásný a že doufá, že mám dost opalovacího krému, ptze jsem bílá :D Pak zpět a k mému překvapení byl konec siesty, takže supermercato koupit nějakou večeři. Olivy, mozzarella, prosciutto crudo a nějaký ty paniny. Majstrštyk "Buonasera, duecento gramma prosciutto crudo per favore" a bohužel "Non sei italiana?" "No no, ceca" "Aaa Praga!" "Sí una bella citta" "Sí sí, grazie" :D Tak jsem si pochutnala, ptze to jejich prosciutto, to bych mohla pořád...v ČR takový prostě nemáme, nebo máme, ale mě platit eurama přijde jako platit penězma z monopoly, kdežto nad kažzou korunou hrozně přemejšlim (a zbylo mi hrozně mincí, páč je rychle nedokážu adekvátně rozeznat). A pak to začlo. 
Rudý záda - tam kde jsem nedošáhla s opalovákem, obličej, dekolt a holeně, který už byly předpálený z minulých dní. Hrozná zima. Takže radši do postele. Další den jsem ani nešla na snídani, jen ibalginy, přemáhání zvracení, ležení, halucinace. Odpoledne jsem se jen vykopala pro kolu a něco čokoládovýho (čokoládu nemám ráda, ale tělo si to žádalo). Pak jakž takž oukej, ale do postele s šílenou zimnicí. Ráno už dobrý, snídani jsem dala, i na chvilku meditovat na pláž ač bylo zataženo, ale pak se zas ozvala jiná část těla. Takže zpátky a notná část dne na toaletě. A to jsem si tu smectu sebou brát nechtěla. Díky bohu za ní. Večer už mi bylo dobře, ale bála jsem se svoje úžasné italské dobrodružství zakončit v restauraci, páč jsem fakt nevěděla, jak by to dopadlo a další den mě čekalo x hodin v dopravních prostředcích. Ale ono i tohlek cestování prostě patří a byla jsem asi přespříůiš sebevědomá svou schopností odolávat slunku. A popravdě už jsem stejně byla unavená a takhle na pokoji jsem ještě měla šanci být jen sama se sebou a zamyslet se nad některými věcmi. A na další poznávání Itálie snad budu mít ještě několik desítek let :) Rozhodně ničeho nelituji, vše jsem si užívala tak, jak jsem v danou chvíli nejlépe uměla :)








Ráno mě Alessandra zavezla na vlak. Přijdu, kouknu na tabuli a můj vlak tam má u zpoždění "IND". Vzhledem k nervózním lidem tam to nemohlo být nic dobrýho...pak jsem zjistila, že to je neurčitý (a ještě pak, že když v noci byla bouřka, tak to nějak poškodilo vedení). A hned ke mně přiskočil taxikář, řekl, že vlak nepojede a začal se vyptávat, v kolik a kam potřebuju. Do Říma 400€, jinak že musim přesvědčit další lidi. Ha ha. No přišel ten moment, který mi přála sestra, aby nenastal - že mám sice všechno perfektně naplánovaný, ale jakmile se něco pokazí, tak si sednu na zem a začnu brečet. Nechybělo málo (nezačala jsem brečet, ale modlit se k San Francescovi :D), možnost byla jen to taxi a vlak o dvě hodiny později, s kterým bych dost pravděpodobně nestihla letadlo. Pak se objevilo zpoždění 60 minut, tak jsem se pro jistotu šla zeptat na přepážku "questo treno sí o no" a že sísí. Postupně 90 minut...ještě že jsem nešetřila zas tolik a koupila si lístek na Frecciargento místo ICčka, to mělo 130. Nakonec vlak přijel, hurá. Měl onboard portál jako pendolino a přístup na wifi stál 1 cent. No, když jsme byli v Sorrentu, zjistila jsem, že aktuálně máme zpoždění 126 minut. Do Říma jsme přijeli se 140 minutovým zpožděním, což byl přesně volný čas, co jsem tam měla, takže jsem jen nasedla na autobus a na letiště. Nevím, co to, ale mám pocit, že v Itálii na letištích ty chlápky, co tam obstarávají letadla najímají podle toho, jak jsou sexy :D A pak let, který byl takový příjemnější než tam, protože kapitán s námi docela komunikoval. A v Praze zima a fuj, hned bych se vrátila zpátky

Žádné komentáře:

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...