pondělí 21. března 2016

Benátky 2016 - Carnevale di Venezia

Celoživotním snem mé maminky bylo vidět benátský karneval. A já ráda spontánní věci, takže jakmile se o tom zmínila, zabookovala jsem letenky do Benátek. Xx let nikde nebyla a aby vůbec někam jela, na to nemá prostředky, tkze to byl takový dárek k Vánocům. Letěly jsme 30.1. s Wizzairem do Trevisa (Discount club už se mi fakt několikrát vrátil). Před odletem jsme se ještě stavovaly u mě doma, něco jsem dávala do batohu a no...podařilo se mi při tom vyndat (= zapomenout) taštičku s malováním, odličovacíma tamponkama, ibalginem a tak. Před letištní kontrolou jsme ještě nějak přeorganizovávaly pytlíky s tekutinama. Tak jsem jako ve zpomaleném záběru sledovala, jak ten můj padá na zem a jak se tříští skleněná lahvička s odličovacím olejem a olej se rozlévá a všechno mastí. A pak ještě mamka pípala v rámu. Super :D
Každopádně tentokráte odzkoušeno: normální batoh (i když překračuje rozměry) je malé kabinové zavazadlo! Když jsem letěla posledně, tak jsem ho měřila, zaplatila za velké a pak jsem ho do klece ani nemusela dávat, prostě to brali jako malé. Nic, let byl normální a pří příletu na Treviso padala mlha a tma. Z Trevisa jsme se do Benátek dostaly autobusem ATVO (€11...levnější varianta prý je dojet místním autobusem na nádraží v Trevisu a odtud do Benátek, my jsme ovšem daly přednost pohodlnosti). Bus dorazil na Piazzale Roma, obrovské parkoviště a poslední místo kam vede silnice. Trochu mrholilo, neměla jsem tucha, kudy se dát, takže jsme se chytly davu. Za chvilku jsme byly u nádraží, což bylo dobré znamení, ptze hotel byl v jeho blízkosti. Čtvrť Cannaregio - ne moc turistická, takže větší klid a levnější ceny.
Hotel Marte jsme také našly v pohodě. Recenze nemá kdovíjaké, ale nám to úplně stačilo - postel, teplá voda a topení tam byly. Jinak teda v noci hluk a žádné extra vybavení. Ale ono v období karnevalu sehnat nějaké rozumné ubytování...hlavně jsme všude chtěli dojít víceméně pěšky a nemuset jezdit vaporettem.


Víte co mě štve na Severu? Snažím se mluvit italsky, ale oni mi odpovědí anglicky, takže už pak taky sklouznu do angličtiny. Teda ono je strašně fajn, že uměj anglicky, takže se prostě domluvíte, ale já si chci procvičovat italštinu a když vás nic nenutí....tady vždy procvičím jen buongiorno, buonasera, grazie a arrivederci.
Hned co jsme odložily věci, vydaly jsme se do města. Všichni říkají, že se v Benátkách lehko ztrácí, pravda, GPS tam moc nefunguje, Benátčana spíš nepotkáte (s poměrem 20 milionů turistů za rok a okolo 60 tisíc stálých obyvatel)... ale všude jsou cedule San Marco, Rialto, Ferrovia, tkze my se vůbec neztrácely, naopak jsme pořád končily na San Marcu (i když jsme třeba chtěly jinam :D). Takže jsme došly tam, cestou potkávaly lidi v maskách, pláštích, oproti létu úplně jiná atmosféra. Začínaly jsme mít hlad, čiže hledání restaurace. S tím já mám obecně obrovský problém, protože nechci, aby to byla turistická past a zároveň chci, aby to levné a dobré. Takže nesmí mít žádné chlápky, co lákají dovnitř, turistická menu, menu přeložená do více jazyků, nesmí být hnedka u nějaké památky, nesmí být plná turistů, ale ani nesmí být prázdná. V Benátkách asi nemožné nějakou takovou najít. Ale žaludky se čím dál tím víc ozývaly a už mi bylo před mamkou trapně, že na každou, kterou potkáme říkám ne. Takže pak nás nějaký ind přesně do takové, jaká jsem popsala, že nemá být, nalákal a bylo :D. Daly jsme si spaghetti s plody moře, lahev bílého (haha, poprvé v životě jsem zažila takové to, že trošku nalijou, ochutnáte a řeknete, že dobrý...resp, četla jsem, že v Itálii je slušnost si ho dát, i když by vám úplně nevyhovovalo, zamumlat něco jako hmm buono a odmítnout jen, když by bylo vyloženě zkažené). Pak ještě napůl tiramisu a caffé corretto (espresso s likérem, který si můžete vybrat podle chuti...měla jsem s grappou - nedoporučuji :D). Jídlo mělo víceméně normální ceny, nicméně servis 7€...to je prostě síla.





Protože nejsme moc zvyklé pít víno, tak jsme byly poněkud opilé a tak...jsme se usmívaly na všechny Italy! A oni na nás taky, dokonce nějaký maskovaný pán se nám uklonil :). Došly jsme zas na San Marco, musela jsem prostě ochutnat, jestli je ta voda slaná! A pak jsme se vydaly bloudit směr hotel.
Cestou jsme potkaly pouliční bar, barmanka na nás mávala, ať tam jdeme a dala nám panáka nějaké čerstvé šťávy. Hrála tam živá hudba, tak jsme si rovnou daly Aperol spritz (proč se to tady v ČR všude čte jako špric? Podle mě to je spric...). Postávaly jsme tam, užívaly si a bum, tři Italové. Tak jsem konečně mohla využít svou italštinu, i když se mnou taky spíš mluvicky anglicky a pořád jsem mamce musela překládat, že má krásné oči a já nevím co. Pak si mě jeden z nich uzmul k tanci a ani nevím, mám to všechno rozmazané, pamatuju si jen, jak mu říkám "tu vuoi solo fare sesso con me!" (chceš se mnou jen spát) :D Mamka někam zmizela. Dostala francouzáka a nějakej návrh na to, jít se vykoupat do kanálu, kam jí ital hodil její drink :D. Pak kluci někam zmizeli a my se ploužily do hotelu. Upřímně vůbec nevím, jak jsme tam trefily, prý jsem si tak nahlas zpívala italské písničky, že se po nás všichni otáčeli. A to, jak jsme bez úhony vylezly ty tři strmá schodiště v hotelu, mi bude navždy záhadou. Ještě jsme vedly opilecké žvásty, které jsme si celých deset minut nahrávaly na kameru (bože!) a šly spát.
Ráno nás vzbudilo nějaké bubnování a jakýsi pochod přímo pod hotelem. Rychle jsme se oblíkly a razily zas na San Marco. Tam se začínali srocovat lidi, mělo se tam něco dít. Sice jsem to předem studovala, ale hbitě jsem stihla zapomenout, kde a kdy to bude. Měly jsme štěstí, sice jsme tam stály asi hodinu a půl a začínaly mrznout, ale viděly jsme zahájení karnevalu a let Marie, bylo to takové..dojemné, celou dobu se mi chtělo brečet :) A ty masky. Ach, ty masky. Prostě boží, one-of-a-kind životní záležitost. 
















Poté bylo velice těžké prodrat se někam pryč. Ale podařilo se to a vydaly jsme se hledat Dal Moro, podle yelpu nejlepší těstoviny v Benátkách. Našly jsme celkem snadno, musely jsme opět vystát menší frontu a vstoupily do něco-jako-bistro, chlápkoj za pokladnou nahlásily, jaké těstoviny chceme, vyptával se odkud jsme a ať mamce řeknu, že jsou čerstvý a domácí, že podle podoby tipuje, že je moje mamka, taková přátelská atmosféra tam vládla :) Těstoviny byly do pár minutek hotový, tak jsme tam postály a jedly. Měla jsem bolognese a mamka boscaiola (houby, smetana), byly hodně na skus, omáčka dobrá, boscaiola teda mnohem lepší než bolognese. Bylo to skvělý, porce velká, okolo 7€, ale že bych na ně myslela ještě teď, nevím. No každopádně to bylo...klasicky yelperské místo no. Taky neslyšíte italštinu. 



A pak jsme se toulaly a toulaly..k Akademii a pak někam úplně pryč, kde skoro nebylo živáčka. Došly jsme na hotel, daly šlofíka a navečer se zase šly toulat. Na večeři jsme ani nešly, koupily jsme si několik kousků pizzy na ulici...Když jsme se pak k večeru vracely na hotel ze San Marca, tak jsme narazily (já si myslím, že to bylo na Rialtu, kde bývá rybí trh, ale nejsem si jistá) na jakousi pouliční diskotéku. Daly jsme si Aperol spritz a tančily. Byla tam taková krásně spontánní atmosféra...nějaká holka se k nám nacpala do selfie, pak se od mamky učila tanec z 80.let a pak tam lidi vytvořili podlejzanou - limbo a za ruku nás tam táhli, ať se přidáme :) Paráda. A na cestu pak ještě zmrzlinka, crema veneziana - božííí. Navždycky ten večer budu mít spojený s touhle písničkou.









Ráno vstávat a na Santa Luciu na vlak do Milána, odkud nám letělo letadlo. O cestování vlakem po Itálii bude někdy článek. Vlak jel na čas, nicméně..kdesi za Veronou se najednou zastavil. Nikdo nám nic neřekl (nebo možná řekl, ale nerozuměla jsem tomu), po strášně dlouhé době se rozjel opačným směrem. Pak zas zastavil a zase opačným (původním směrem) a takhle se to opakovalo...postupně jsme nabrali zpoždění dvě hodiny. Takže pokud dojedeme do Milána, budeme tam mít na prohlídku jen dvě hodinky. Nakonec jsem teda rozuměla něco, že asi někdo skočil pod vlak a že do deseti minut se rozjedeme po opačné koleji směr Miláno. Sice to teda nakonec bylo asi dvacet minut, ale rozjeli jsme se. Ale aspoň nám rozdali jakési keksíky jako omluvu. 


Miláno. Hm. Nevím, jestli to bylo tou zimou nebo tím, jak jsme bloudily a pořádně nemohli najít Duomo a nic historického, ale nelíbilo se mi. Vůbec. To nebylo jako být v Itálii, ale spíš v Německu. Duomo i Corso Vittorio Emanuele II jsme nakonec našly (a zase hnedka musely hnát na bus do Bergama - cca hodinku od Milana, letiště nízkonákladovek, bus Terravision za...6€?). Takže to bylo spíš takové - byly jsme, viděly, odškrtly, už sem nemusíme. A pak jsme teda tak tak doběhly bus a už směr ČR. Byla to paráda :) Ale léto je léto. A Jih je Jih :)

Všechny fotky najdete ZDE.

Jeden z mnoha zajímavých článků o tom, jak Benátky ztrácejí duši. A já souhlasím. Jsou krásné, nádherné, romantické, ale ve vzduchu nějak...nic...











Žádné komentáře:

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...