neděle 29. května 2016

3.den, do Pompejí a Positana, 24.5.2016

Tentokrát jsem stihla snídani a vyrazila směr nádraží a vlak Circumvesuviana do Pompejí. Nepovím vám, kolik stojí, neb jsem si na nádraží koupila Campania Artecard na tři dny za 32€, která vám umožní cestovat zadarmo mhd, lanovkami, vlaky Circumvesuviana, Circumflegreana, snad i busy po pobřeží Amalfi, doprava na Ischii a Procidě (ne Capri! a trajekty a vlaky Trenitalia) a všude možně po Kampánii.Také máte první dvě atrakce zadarmo (logicky se nejvíc vyplatí použít na Pompeje a Herkulaneum 13 a 11€), třetí máte za půlku a další se slevami. Chtěla jsem to udělat přesně takhle, ale já a plány. Nicméně i tak myslím, že se mi vyplatila, hlavně za dopravu. 
Takže jsem nastoupila do otřesně vypadajícího, přeplněného vlaku Circumvesuviana (odjíždí ze stanice pod hlavním nádražím) a celou asi hodinu stála a bála se o kabelku, prý je plný kapsářů. Obecně okolí nádraží není prý po setmění bezpečné, ale kdo by se zrovna tam zdržoval, quartieri spagnoli tak nebezpečné nejsou (ač tam sídlí Camora - neapolská mafie), ale jiné čtvrti po setmění jo. Ale které, nevím. Možná okolí mola beverella nebo materdei? Ale v Materdei je hostel, tak já nevím. Obecně je Neapol ale velmi bezpečná, jako jiné evropské velkoměsto. A prý je bezpečnější než Mexico City a to je vcelku bezpečné, Takže na strašení zapomeňte. Jasně že není dobrý se ověsit zlatými šperky, ale to asi není nikdy. Stačí dávat pozor na své věci, jak byste dávali normálně. Zpátky k cestě.
Trvala třebaaa hodinu a vlakové nádraží je cca 50m od vchodu do Pompejí. Jako majitel Artecard můžete přeskočit frontu, která je celkem dlouhá. Haha, to jsem zjistila až po třiceti minutách čekání :-D Mno. Asi jsem si měla víc nastudovat historii či co, půjčit si audioprůvodce nebo já nevím. Rozhodně Pompeje nepovažuju za must-see. Čekala jsem, že co deset metrů, to zkaměnělý tělo, více výzdoby (výzdoba je víc v Herkulaneu a asi Ville Oplontis či co)...tohle bylo cesta cesta, čyři polorozpadlý stěny, co něco byly, šutr, šutr...zkamenělý těla jsem viděla všehovšudy dvě a navíc tam furt bloudila (dobrý boty a hodně vody sebou..jo a pokrývku hlavy!). Asi jsem kulturní ignorant, jakože jasně, hustý, že takhle velký město se dochovalo, blabla, ale pro mě vyhozené peníze a čas. Dobře tomu tak, že je Vesuv pohřbil! :D








A tak si tam stojím, fotím selfie, jaká to je nuda, že už pujdu pryč a vedle mě se ozve: "Věřím, že už jsme se potkali, slečno Mimózová." A on tam Miguel :). Tak jsme se shodli, že jsme čekali něco víc a jiného a on, jestli s ním běžím chytit vlak do Sorrenta a odtud bus do Positana. I když bych chtěla, tak nejsem spontánní člověk, ale tentokrát jsem souhlasila. Jen tak tak jsme doběhli na nádraží a ještě nějakých 50 minut vlakem. V Sorrentu nám hned jel bus a ještě třeba odhadem 40 minut do Positana, což je nejvíc piktureskní a magnificentní město v Itálii či co. Jako jó, je na spoustě pohledů :).
Cesta busem byla...hm, stáli jsme celou cestu, páč byl narvanej a Miguelovi se dělalo špatně, ptze to byly samý a samý zatáčky. Ale oproti cestě co jsem zažila o pár dní později, čajíček. Dojeli jsme na vršek Positana a naskytl se nám opravdu úchvatný výhled na město jakoby vytesané do skály. Bralo to dech. Miguel si chtěl chviličku pospat na pláži, po tom, co asi deset minut seděl na obrubníku a vydýchával ten autobus, takže jsme se vydali po asi milion schodech, úzkými uličkami, dolů. Nějak v tu chvíli jsem zjistila, že se mi vybil foťák. Nojo, nejkrásnější z míst na světě a já k dispozici jen nekvalitní tabletový foťák. Naštěstí v paměti je to pořád krásně vyryté. Miguel pospával, já se šla přesvědčit, že je voda slaná a vlna a džíny mokrý až ke kolenům. 






Šla jsem se porozhlédnout, jestli se nestavit do nějaké restaurace. Hm, ceny jak v Benátkách. Se dalo čekat. Pořádně jsme se vynadívali a pak se vydali historickým centrem nahoru na zastávku, bus nám jel skoro hned. Tentokrát jsme byli doslova přilepení na dveřích. Začal se se mnou bavit nějaký Libanonec, tak ta cesta celkem utekla. Btw, nejsou všichni z východu teroristé, Bejrút je velice bezpečný a je to město, kde se pořád paří. Ptze když prý několikrát za život zažijete, že vedle vás vybuchne bomba, už prostě nic neřešíte, žádný zítřek!
Takže zase Sorrento a Circumvesuviana a tam jsme oba zakápli, po tom, co se Miguel snažil vymyslet, co bych měla dělat se svým životem a že bych si měla sehnat italského přítele. V Neapoli jsme usoudili, že je čas na jídlo a šli do centra. Před Da Michele (to je ta restaurace, v který jí Julie Roberts v Jíst, meditovat, milovat) byla obrovská fronta (si nějak vyberete a pak čekáte, až vaše jméno či číslo řeknou v "rozhlasu", kterýmu není rozumět) a tak jsme šli zkusit Di Matteo. Tam byl volný stůl, docela prča, neb tam procházíte skrz kuchyň kolem pece, takže jdete a přímo před váma se mihne lopata s pizzou, která jde do pece :-D. Byl to snad poslední volný stůl. Servis velice rychlý (i když na někoho to jakoby může působit, že spěchají, abyste si objednali, zaplatili) a ceny...dali jsme si Margheritu 3.5€ a Quattro Formaggi s bílým základem za asi 5.5€...jako, to je směšný, že? :) A pizza byla D-O-K-O-N-A-L-Á! Nemám slov, odteď pizzu jen v Itálii, nejlíp jen v Neapoli. 


Pak jsme šli na zastávku odkud jelo Miguelovi metro kamsi do okrajové části, výměna čísel, slib, že přijedu do Cancúnu a "Don't be sad, Gertrud, this is not goodbye."

3 komentáře:

  1. No a s Miguelem nic?? My tady čekáme nějakou romanci, sakra! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tak ten první den nad pizzou jsme se políbili a pak pod těma hvězdičkama taky...na nic jiného nebylo místo :-D A když už, tak mi romance nejdou, sem spíš odborník na béčkový porno :-D

      Vymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...