úterý 21. června 2016

14.den, Scilla, 4.6.2016

Další den hurá na nádraží a do Scilly. Chvilku se mi s kufrem dařilo jet, ale pak div nelítaly jiskry, když se všechna guma a plast obrousily. Hodinu a půl jsem čekala na vlak na začátku promenády a přisedli si ke mně babička s dědečkem. No. Nechtělo se mi s nikým bavit, ale holt...byli strašně zvědaví, odkud jsem a kde jsem v Itálii byla, a kam jedu a jak jsem přiletěla a jak poletím zpátky...aby se za dvacet minut na to všechno zeptali zase, a proč nemám přítele a co dělám a pak se hrozně podivovali kurzu koruny a eura a že jejich neteř je porodní asistentka a vydělává tisíc euro - jooo, kéž by, a jestli jsou u nás taky černoši, tam, že jich je hodně a ať si dávám pozor a nechodím nikam v noci a přes den jen tam, kde je hodně lidí a navrch mi nabídli bonbon!
Čekali na stejný vlak. A dvě minuty před jeho příjezdem nějaký přijel a oni, že to není on, že je moc dlouhý a tak. No, věřila jsem jim, přecejen to musí mít líp zmáklý. To víte, že to byl on. Já hloupá, důvěřivá. Ale za půl hodiny jel další. Měla jsem trochu strach, abych mohla použít ten lístek, co byl jakoby určen pro tamten vlak, ale babička se smála a argumentovala tím, že to je trenitalia, že na ten můžu jet až do noci. Je fakt, že průvodčí to neřešil. A dědeček mi každou stanici poctivě chodil hlásit, kolik zastávek ještě zbývá, až se konečně přiblížila Scilla, podala jsem si s nimi ruku a vystoupila.
A začlo trápení. Slunce se opíralo do malebné vesničky vytesané do skály, zatímco kostelní zvon odbíjel pravé poledne. V mlhavém oparu se před Gertrudou rýsovalo tisícero schodů jako výsměch, jako další životní hoře, před kterou bylo potřeba sklonit šíji. Předloktí a stehna křehké dívky se začala vybarvovat do rozmanitých odstínů modré a fialové, po jejím obličeji se rozléval ruměnec a tělo skrápěly nekonečné řeky potu, zatímco se snažila své břemeno dopravit do vytouženého cíle. Myslela, že každý další krok bude jejím posledním, že vypustí duši, která se přidá k bájné Scylle, která zde sídlí a mnohé mořeplavce připravila o život. Po době, co se zdála jako samotná věčnost, spatřila návěstí, na kterém stálo B&B Avinedda. Nevěděla, zda to není fatamorgana, zda s ní osud nehraje jen další krutou hru, avšak byla to pravda. Byla u svého cíle, kde na ní čekali dva chrabří makarónští pánové, aby ji ubytovali v jejích komnatách a nabídli vodu a kávu, přičemž se obé v tu chvíli zdálo jako božská mana.
Ok, dost básnický chvilky....Ještě dole u moře jsem byla jakási ztracená, nějaký týpek mě doběhla  že mi poradí cestu. Já nevím, ti mladí tady mluví jakýmsi dialekem a snad ani neumí spisovně, takže jsem mu rozumněla jen, že tam někde jsou nějaké schody a nad nima další...no nic, zpět k ubytování. Rocco byl dokonce tak hodný (patronem Scilly je sv. Rocco), že mi nabídl, že mě ráno zaveze na vlak, ač to byla neděle a ač mi jel v 7:35. Mohla bych mu ruce líbat! Vzpamatovala jsem se z toho epického epického zážitku a zase to tisícero schodů slezla dolů na pláž. A bellaaaa bellissimaaa. Si tam tak ležím a kdesi z povzdálí slyším: "Cocco bello, cocco fresco, cocco presto!" Tak jsem hned musela psát mamce, ptze mi o tomhle vyprávěla, když vzpomínala na italské pláže. Šla jsem se vykoupat, tyrkysově modrá průzračná voda k tomu neuvěřitelně sváděla. Byla jsem tu až do podvečera, kdy jsem se vypravila trochu zkulturnit a dále na průzkum. Ve Scille je nalevo Marina Grande, hotely, B&B, pláž a napravo Chianaela (asi jsem to nenapsala dobře), rybářská, trošku zapomenutá čtvrť plná restaurací a spousty uliček končících v moři. A tyhle dvě části dělí vrcholek jak jinak než s aragonským hradem. A viděla jsem asi tak pět svateb. 










Restaurace, co tripadvisor doporučoval jako tři nejlepší jsem nemohla najít, tak jsem šla do té čtvrté. Terasa nad mořem, těsně před západem slnka, paráda. Nicméně, jsem se během svých cest Itálií hodně přesvědčila o tom, že pro mě je asi důležitější servis než jídlo. Jídlo může být průměrný, ale když je dobrej servis, tak u mě hodně stoupne v ceně. A naopak, jídlo může bejt skvělý, ale jakmile je servis naprd, jídlo si nebudu moc pamatovat. (A proto si v ČR jídlo automaticky objednávám domů :D). Tkze..servis byl takovej chladnej a vzhledem k tomu, jakou jsem jako jeden člověk udělala útratu...no holt, v Salernu a na Liparech mě rozmazlili. Asi se mě báli. Nejdřív přinesli italský menu a po pěti minutách anglický...se možná rovnou mohli zeptat. Ale upřímně, mořský jídla líp zvládám v italštině než v angličtině :D Předkrm plněný mušle, nevím čím plněný, bylo to podobný jako náplň v kalamárech na Liparech, ty byly boží. Pak konečně, co jsem vždy chtěla ochutnat, tagliatteloni se sepiovým inkoustem a kousky chobotnice, to bylo taky skvělý, mělo to takovou mořskou slanokyselou chut a pak rolky z mečouna po eoliánsku, ptze mě fakt zajmalo, jak moc eolijský to bude. Mečoun moc nechutnal jako mečoun, bylo to nějaké namleté s něčím, kapary tam byly, ale Něco tomu chybělo. A zase sem umírala přejezením. Amaro a caffé (skoro mě urazilo, když se zeptali, jestli americano!), největší pálka na účtu (třeba..42€) a vyvalit se do těch tisíci schodů. 









Žádné komentáře:

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...