středa 8. února 2017

Tropea a Lago di Garda, 24.9.-6-10. 2016, část 1.

Zase?! Zase?!! Letos Tropea už potřetí? To je tak když vás něco chytne za srdce. Pořád jsem byla na vážkách, vždy ode mě všichni očekávají velké italské cestovatelské zážitky, nemůžu pořád jezdit na jedno místo. Nicméně jak jsem pořád přemýšlela, došla jsem k tomu, že velké cestování proběhlo v květnu a že teď splním mamce velký sen a zaplatím jí týden u moře a druhý týden strávím u jezera Garda. Sice si já a sever moc nerozumíme, ale mamka se bála sama z Tropey letět přes Bergamo do Prahy a tak jsem do Bergama letěla s ní, posadila ji na letadlo a pokračovala dál po své ose.
Jak jsme začly? Klasika s Wizzairem do Říma. Klasika Terravision autobus do centra. Zavazadla jsme hodily do úschovny a vydaly se na cestu. Braly jsme to piano piano, tkze jsme se na každém rohu zastavovaly a jen si užívaly to, že jsme v Itálii. Zase okolo Kolosea, fór, na Campodiglio (pořád nevím, jak se to píše)... Zrovna tam byl  nějaký mega sraz hluchoněmých či co, obrovský průvod lidí s modrými balónky. Počasí nám přálo, bylo nádherně. Došly jsme k Fontaně Trevi, která mě asi nikdy nepřestane fascinovat a protože přišel hlad, vlezly jsme do první restaurace, kterou jsme potkaly. Dlouhé menu, chlápek, který lákal dovnitř, bylo jasné, jaké bude jídlo. A nevím, čím to je, jestli to snad mamka nepřitahuje, ale vevnitř nás obluhovali zase nějací indové. Já sem konečně ozkoušela pizzu se syrovou rukolou,  bresaolou a parmazánem a mamka quattro formaggi... Jako vršky byly dobrý, ale to těsto bylo hrozný. Moučný, neslaný, divný, fuj. Čekala sem coperto tak 3-4 eura, když to byla restaurace skoro hnedka u tý fontány, nicméně účet 27€ bez coperta nás mile překvapil. Takže ač jsme nadávaly, byly jsme najedené a nebylo to drahé - cajk. Ovšem zase platí známé pravidlo, když jste u nějaké památky, vydejte se uličkou pryč od ní a ještě dvakrát někde zahnětě a teprve tam běžte na jídlo. Pravé obžerství přijde až v Tropee. Pak zase následovala Piazza Spagna, Piazza Navona....ono totiž v tom omezeném čase se mi fakt mamku nechtělo tahat někam do Villy Borghese nebo Trastavere.









Mamka hrozně chtěla vidět Vatikán, což byla stejně logická následující trasa, tak jsme zamířily tam. Zrovna zapadalo slunko a musím uznat, že pohledy z Ponte Sant'Angelo na Vatikán byly naprosto strhující. Tak jsme si vše prohlédly a pak se nemohly rozhodnout, jestli se na Tiburtinu na vlak dopravit metrem nebo dojít pěšky. Touha ušetřit nakonec zvítězila a tak jsme se pomalinku vracely směr koloseum. Před památníkem vlasti jsme si sedly do takového parčíku a jen tak vegetily. Na mamku začala lézt chřipka, kterou já jsem deset dní úspěšně potlačovala, takže to teda bylo vážně fajn. Pak jsme si vyzvedly zavazadla, kde to týpci teda totálně neměli pod kontrolou. Nejdřív mi vnucovali nějakej obří kufr a k tomu ještě dva batohy, pak jsme se teda dopídili správných zavazadel a hurá do metra. Cestou jsem málem vrazila do lampy. Jako, toulat se po Římě po noční asi nikdy nebude ideální stav. Na Tiburtinu jsme přijely hrozně brzo, takže jsme šli na záchod, kde jsme strávili asi půlhodinu upravováním se, že nás i zdejší obsluha WC přišla zkontrolovat, co tam jako děláme a pak jsme před stanicí na lavičce hrály žolíky.







Pak už přišel čas odjezdu směr Kalábrie a mé tři měsíce domlouvané rande v kupé :). Zjistily jsme, že sedačky se dají dát úplně na ležáka, takže naprostá pohodička. Až na to, že stejně jako minule, v celém dlouhatánském vlaku, bylo v provozu snad jen jedno WC v naprosto dezolátním stavu. A já neumím si nesednout :/. Ble. Mamka se zachumlala a spala, chřipka propukávala naplno a my dva si celou noc povídali...
Okolo šesté jsme přijeli do Tropey, ještě tma a vydaly se na pláž. Bylo to pro mě jako vrátit se domů. Takový pocit v srdci, co nemám ani když jedu z Prahy do rodného města. Seděly jsme na pláži, vychutnávaly si šumění moře a východ slunce...pak zase vynesly do tisíce schodů můj šíleně těžký kufr a šly do ubytování. Bylo trošku dál od centra, ale na šest nocí za 3600kč dvoulůžkový pokoj - no ty brďo! (Residenza Arena) Nebyla jsem si jistá, zda nás tam někdo přivítá, protože ač jsem psala, že přijedeme takhle brzo, nikdo mi neodpověděl a checkin tam byl psaný až od jedné odpoledne. Ale došly jsme tam a přijel majitel Antonio. Naprosto nadšený, že mluvím italsky, ale omlouval se, že pokoj ještě není připravený. Že je o to ubytování hrozný zájem a že ho každý vychvaluje až do nebes :D Už nevím, co jsem říkala, ale něco - "...jestli to je možné..." A on: "Tady...je všechno možné!" A navykládal mi toho...no spoustu :) Že pokud budeme chtít zařídí nám exkurzi na Liparské ostrovy (což byl původní plán, že určitě pojedeme, ale pak jsme došly k tomu, že v Tropee určitě nejsme naposled a teď si vychutnáme jen ji a exkurze příště), že mají domluvené s jednou pláží u přístavu, že tam budeme mít lehátka a slunečník zadarmo (což jsme teda bohužel taky nevyužily...) a taky že pokud budeme chtít zarezervuje nám stůl v restauraci, která má doopravdy čerstvé ryby a dostaneme slevu... no to jsme bohužel taky nevyužily...nějak nebyl čas o.O. Když ze mě vypadlo něco, že už jsem v Tropee tenhle rok potřetí, tak docela kulil oči :). Chtěly jsme jít na snídani a vrátit se, až pokoj bude připravený, ale on nás tam vzal autem a tu celou snídani za nás zaplatil, což bylo teda naprosto úžasný. Ptze jsem prej skvělá v italštině a krásná :D. Ale hrozně se mu líbila mamka, furt že jí musí naučit italsky a měl oči jen pro ni :D. Po snídani jsme šly ještě koupit kapesníčky, které se staly pro mamku nutností a já starý alkoholik jsem si koupila flašku prosecca. Vrátily jsme se do ubytování, kam nám Antonio ještě přinesl mokakonvičku a minivařič...což by evidentně nezvládl sám, protože on nesl konvičku, minivařič další chlápek a škatuli s cukry další chlápek :D A byly jsme vcelku unavené, tkze jsme se jen povalovaly a pily prosecco.





Pak jsme vyrazily na pláž (Lido di nonno), na kterou nás navigoval Antonio. Jsem si jistá, že instrukcím jsem rozuměla dobře. V realitě tam ovšem zatáčky a silnice a schody, které tam měly být, nebyly. Nicméně jsme se na pláž nějak doplahočily, jo byla hezká, ale taková štreka...takže to byla naše první a poslední návštěva. Pak jsme se vyfintily a razily na véču. Už minule jsem psala o Eliosu, který se mezitím vyšplhal mezi nejlépe hodnocené restaurace Tropey. Jako předkrm jsme měly slávky a já poté lasagne s s náplní z mořských plodů a mamka rizoto s hříbky. Když si ještě teď na ty lasagne vzpomenu, tak mi tečou sliny, byly nejlepší, co jsem kdy měla. Kam se hrabe hovězí. Pak kafe a hurá na pár long islandů do mého oblíbeného baru, kde jsme opět byly samy a nutno podotknout, že takhle ke konci sezóny už teda byla obsluha všude v Tropee poněkud laxní.





Další den k moři, bylo nádherně, moře krásný, paráda, na oběd jsme zaskočily do Lido Calypso, který jsem minule nějak nedocenila a teď ho musím teda vyzdvihnout. Pizza jako v Neapoli! Fakt boží. Navíc majitel si mě pamatoval a zase mi dal kafe zdarma. Zmrzlina v cukrárně La Novitá. Ach. A pak ne večeře, ale řekla bych taková čecháčkovská strategie..obcházet bary, dát si drink, vyžrat všechno, co nám k tomu dají a pokračovat dál. Další den stejný scénář, večeře opět v Eliosu a pak na terase Residenza pozorovat hvězdičky. Takhle na konci září už v noci docela přituhovalo, ale přes den naprostá paráda na opalování a koupání. Další den jsme večeřeli v Pinturicchio, kde měli naprosto boží slávky. Konečně jsme tu restauraci hlavně našly. Minulý den jsme hledáním strávili asi hodinu a tuhle, když už jsme to chtěly vzdát, do ní omylem zabloudily. Nemyslím si, že bychom ji někdy našly znovu.
















Příští den odpoledne nás známý z vlaku vzal na výlet na Capo Vaticano. Tam jsem vždycky chtěla, protože když se řekne Kalábrie (či napíše do Googlu), tak na prvních místech jsou fotky Tropey a tohohle pobřeží. Byla to naprosto...spektakulární podívání! Pláže jsou prý normální, že nejlepší je ten výhled. A je to pravdaaaa...fakt krása jako z pohledu. Pak jsme ještě jeli na pláž do Parghelia, kousínek od Tropey....tahle pláž se mi líbila hrozně moc. Byly tam takový krásný ohlazený skalika a no...romantika :). A pak nejsmutnější okamžiky loučení...










Navečeřely jsme se v restauraci Alice, která taky byla docela příjemným překvapením, designově laděná do stylu Alenky v říši divů. Mamka si pak ještě dávala zmrzlinu a sledovali jsme Tropejský jazzový festival, kde se s náma pořád chtěl někdo vybavovat. Třeba majitel galerie, což by tak nevadilo, nebo pán, který nás už dva dny děsil tím, že se vždycky zjevil s pozdravem "BUONGIORNO!" anebo tři nejkrásnější kluci Tropey...dle jejich slov. 
Předposlední den jsme se vyšplhaly na kostel Santa Maria dell'Isola...mají tam takovou krabičku, kde můžete vhodit své přání a oni se pak při bohoslužbě modlí za splnění či co, tak tuhle možnost jsem musela využít. Oběd zase v Lido Calypso a večeře zase v Alice, kde číšník nejdřív nabaloval mě a pak nevím, jak se to stalo, šel na rande s mamkou.




















2 komentáře:

  1. Moc krásný popis, ale jde vidět, že tentokrát vám počasí moc nepřálo, docela pod mrakem. Každopádně věřím, že sis to s mamčou užila. Itálie je velice krásná a do Říma se ráda vracím každý rok, když jsou levné letenky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Akorát chvilkově v tom Římě a jedno odpoledne v Tropee, jinak bylo nádherně a teplíčko celou dobu :). Já se do Říma dycky vracím neplánovaně, už ho mám celkem prolezlej a nebaví mě tolik jako Neapol :D

      Vymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...