středa 29. března 2017

Clefairy bude v Italy...trošku dýl

Za rok 2016 jsem byla v Itálii celkem skoro 7 týdnů, upřímně ani nevím, jak se mi to podařilo. Podařilo se mi taky získat certifikát z italštiny úrovně B2. No a už od roku 2015 si pořád dávám za cíl tam nějakou dobu žít. Když jsem přijela z kurzu v Miláně a padla litrová flaška Amara del Capo a ségra mi řekla: "Mě to nebaví pořád poslouchat, když chceš bejt v Itálii, tak už začni něco dělat anebo aspoň přestaň fňukat." Tak jsem teda přestala fňukat a řekla si, že předsevzetí: "S**u vám tady na to, udělám si certifikát z italštiny a odstěhuju se do Itálie" teda naplním. Dala jsem si, historicky asi potřetí, inzerát na aupairworld a čekala. Nic, nic. Až za dva týdny se ozvala rodina. V tu chvíli mě popadla děsná panika, že by jako teda na to mohlo dojít, ač jeden email nic neznamená. Domluvili jsme se na telefonátu. Byla jsem nervózní jak... ale pořád jsem si říkala, že to nic neznamená. Že mi paní po hlase nemusí být sympatická a tak. Nicméně telefonát dopadl dobře, ale přecejen jsem říkala, že bude jistější, když se za nima pojedu podívat. 
Tak jsem se o víkendu v půlce ledna vydala směr Milano Bergamo. Tam už na mě čekali. Vřele mě uvítali, přišla jsem si, jako bych se vracela k někomu, koho už dávno znám. A. mě v autě zpovídala jak u výslechu. Dojeli jsme do Desenzano del Garda, kde jsem byla v říjnu na dovolené, bylo to strašně zvláštní, přišlo mi, jako bych tam byla včera, a šli jsme na pizzu. Nikdy jsem na ty vysoký pizzy nebyla, ale po týhle večeři jsem si musela trošku poupravit názor. Pak směr Valeggio sul Mincio. Kecali jsme, ale pak na mě dolehla únava z předešlé noční služby a šla jsem spát. 
Ráno jsme se prošli po Valeggiu a když jsme se vrátili, čekal na nás F. s předobědovým apertitivem. Oběd samotný byly tortellini v hovězím vývaru a jako druhý chod vařené maso se zeleninou, brambory a piadina, k tomu samozřejmě víno. Kam se hrabou italské restaurace v ČR na domácí kuchyni...











A pak zase na letiště. Že prý mám za týden zavolat, jak jsem se rozhodla. No, byla jsem rozhodlá už snad po přivítání na letišti, ale aby se neřeklo. Přece jen tu mám hodně, čeho bych se vzdala. 
Zkrátím to, v sobotu odlítám... dělat aupair... jsem nervozní, mám strach, těším se, bylo strašně těžký se tady rozloučit. Brouzdala jsem pár blogy holek, co jely dělat aupair, abych trošku zjistila jejich pocity, strachy a tak. Ale víceméně jsem se dozvěděla jen to, že se těšily na to, jestli budou mít k dispozici auto a kam všude budou cestovat. Mě tohle ani nenapadlo. Jasně, že když budu moct, tak budu cestovat, ale jde mi spíš o to, být tam. Naučit se jazyk, poznat prostředí a starat se o dítě a být součástí rodiny. Ale beru to fakt jako práci, ne jako dovolenou. Možná to je tím, že už mám taky nějaký věc, nějakou zkušenost a nejsem holka po škole, co se nedostala na vejšku. Tím se nechci nikoho dotknout, jen je to pro mě ohromný skok od nezávislé osoby se svými penězi, se svými jistotami, svobodou... Vzdávám se placené práce, práce, která mě baví (ovšem nejsem si jistá, že by mě naplňovala dalších 40 let a pak bych si hrozně vyčítala, že jsem takovouhle věc neudělala, když jsem byla mladá a mohla jsem). Asi si ještě plně neuvědomuju, co všechno ztrácím a co mě čeká, teď jsem jen ve stavu totální paniky. 
Nejtěžší bylo rozloučit se s prací. Rozloučit se jak s příjemnýma okamžikama, tak i těma nepříjemnýma. Rozloučit se s tím, že teď na sebe můžu být pyšná, sebevědomá, že něco umím a že něco jsem a znamenám. I když uznávám, že s nočníma službama se loučím velice ráda. Loučení s kolegyní, se kterou sem byla dva roky bylo to úplně nejtěžší. Když si vezmete, že jsem s ní strávila měsíčně 15x12 hodin...takhle často jsem nebyla s nikým... jako rozchod...nebo spíš úmrtí..Vím, že tu bude..snad...ale nikdy už spolu nebudeme pracovat, nebudeme mít svý rituály, nebudeme ten super neporazitelný tým. V tu chvíli se mi to skoro všechno chtělo vrátit zpátky...ale vím, že bych tu nebyla nikdy šťastná a něco by mi pořád chybělo a teď holt dozrál ke všemu správný čas. Je to strašně těžký, ale jsem ráda, že jsem se odhodlala. Vždycky jsem si myslela, že o tom budu jen kecat a nikdy to neudělám, protože se budu bát. 
Takže teď se můžete těšit na mý supr čupr aupairský poznatky a nakůknutí do italské kultůry :D 
Co bylo potřeba zařídit? 
Nehorázný kolečko v práci co se týče všech výstupních věcí, smutný loučení a nákup spousty chlebíčků...stěhování a sbalení zbytku do dvou kufrů, modleme se, aby žádný nepřekročil 23kg. Zajistit si všechny preventivky, abych odjížděla s čistým štítem. Nahlásit pojišťovně, že od 1.4. jsem OBZP (osoba bez zdanitelných příjmů), tudíž si budu každý měsíc platit zdravotní pojištění (říkaly jsme si s A. že italskou pojišťovnu zatím řešit nebudeme. Nebývám často nemocná, vlastně nějakou akutní pomoc jsem potřebovala jen jednou v životě a Itálie není zas tak daleko, že by se nedalo doletět sem...a někde k pojištění přihlášená být musím. A kdyby se nedejbože něco stalo, tak jako občan EU mám nárok na základní zdravotní pojištění...cestovní už platit nezvládám...na tohle roční našetřeno mám). Sociální platit nebudu, tak se mi holt prodlouží nástup do důchodu..no bóže, jako by mě nějakej čekal, že :D Zrušení tarifu na mobil a až přiletím tak pořízení italské simky. Generální plná moc mamce a kartička na vyzvedávání pošty pro ségru. Až přijedu, tak A. musí udělat na úřadě prohlášení o pobytu hosta. A tím by to snad mělo hasnout. Teď už se mi to nezdá tak složitý jako se to zdálo na začátku :) 
Tak držte palce ;)

2 komentáře:

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...