neděle 4. června 2017

Bologna, 7.týden 20.-21.5.17

Tak jsme s T (ta česká aupair), celý týden vymýšlely, přemýšlely, kam o víkendu vyrazit. Hrozně jsme chtěly vidět moře, takže logicky jsme se vypravily do..Bologni :D Hlavní město Emilia-Romagna, studentské, kulturně bohaté, turisty prý opomíjené, kde se sakra dobře jí.
Naše naděje nebyly vysoké, ale hlavně, že nebudeme doma. Přijely jsme, vydaly se za davem dlouhým podloubím, kterých tu bylo asi desítky kilometrů, směrem do historického centra. Bologna je.. živá, červená, má kouzlo. Na oběd jsme se zastavily v restauraci Clavature. Předkrm piadiny s mixem salámů a šunek (specialita Bologni) a láhev prosecca, protože přece oslava mých pondělních narozenin. Pak T si dala tortellini s ragù a já tortelli plněný ricottou s vlaškými ořechy, pancettou a houbami. Další typická jídla. A nutno dodat, že naprosto skvělý. Zakončily jsme kafem a vydaly se hledat naše ubytování B&B Old Town, za 60€ pokoj pro dvě, sice se sdílenou koupelnou, ale naprosto nám to stačilo. Na balkoně jsme si daly další lahvinku a pak se vydaly do ulic. Cestou jsme potkaly majitele ubytování a asi jsme byly moc krásný nebo já nevím, ale zastavil nás a říká:"Holky, asi jsem se zapomněl zmínit, abyste si na pokoj nikoho nevodily..já bych pak z toho měl problémy.." No..ehm.














Jelikož nás památky extra nelákaj, tak jsme se nemusely honit, abysme viděly tohle a tamto. Já měla jedinej cíl a to takový okýnko na mostě, kterým vidíte barevný baráčky, páč to na mě vypadlo na instagramu :D Okýnko jsme našly, ale teda...zdaleka to nevypadalo jako na instagramu! 






















Pak jsme se potulovaly, potulovaly a zapadly do baru na aperol a k tomu bufet, aby jsme trošku ušetřily. Když padla noc a další hlad - chtěly jsme jít tancovat (btw ulice nočního života = Via Zamboni, ale diskotéky tu otevírají hrozně pozdě a ještě se platí docela velký vstupný), ale koupily jsme si další frizzante, piadiny a mortadellu..usedly k nějakýmu kostelu a padla na nás depka, co to děláme se svým životem a že nemáme žádný cíl a že jsme nepotkaly žádný kluky. Teda do baru za náma přišli dva z tinderu, ale řekli, že blbě parkujou a musej jít přeparkovat a slehla se po nich zem. Což nám moc nepřidalo.






 Pak si tam přisedli dva týpci, ale nevěnovali nám pozornost. Ten jeden byl fakt k sežrání. Já si zapálila a ten hezkej říká kámošovi, že musej jít koupit cigarety. Tak mu říkám, ať si vezme ode mě. Údiv a začali jsme se bavit. Nechápu, jak se to stalo, ale šlo mi to tak lehce...T se bavila s jeho kámošem, který uměl anglicky. Dohodli jsme se, že půjdem někam tancovat. Ukázalo se, že týpek je z Kalábrie, prostě moje prokletí. Tancovat jsme nakonec nešli, protože pořád bylo moc brzo, ale pustili jsme si písničky na nějaký piazze a učily se salsu. Abych to shrnula, měly jsme jen pár cílů. Aby nás někdo na něco pozval, tančit a dát si s někým pusu. Splněno! Nakonec z obrovský depky nádherná zábava. Pak jsme se museli rozloučit a doteď nechápu, jak jsme našly B&B :D.
Další den...no byl o ničem, protože jakejkoliv pohyb a jakýkoliv přemýšlení bylo strašně namáhavý. Daly jsme si cappucino a brioche v krásný uličce a k tomu tam hrál pán na harmoniku. Itálie jak vyšitá. Pak jsme si řekly, že čím si se zkazil, tím se napravíš, ale aperol nás fakt nenapravil. Bloudily jsme centrem, prohlídly pár obchodů s oblečením a relaxovaly v parku, který jsme pak vyměnily za jiný park, až se přiblížila hodina odjezdu. 





















Bologna byla fakt suprová a kouzelná, vůbec jsme to nečekaly. Perfektní oslava narozenin...Protože když pak přišly moje pravý narozeniny v pondělí, tak slavný to nebylo. Několik posledních let jsem na ně byla dycky sama, ať už v Itálii nebo v Brně studující, ale mohla jsem se opít, jak jsem chtěla, mohla jsem sníst a dělat, co jsem chtěla..matka mi sice popřála a u oběda jsme si připily, ale jinak jsem se nikdy necítila tak izolovaná na můj "spešl day". Jen si hrát s dítětem a večer přetrpět otce..kterej když sem po tom, co mě poučil asi o milion věcech, myla nádobí, prošel kolem a řekl:"Ah, já nevěděl, že máš neska narozeniny, vše nej"...takže příští rok snad poněkud svobodněji..ale aspoň jsem měla super vzpomínku na tu Bolognu.
Avšak příběh ještě nekončí. Vrátila jsem se do Peschiery, odkud mi jel autobus do Valeggia. A pak zapracovala únava a já v autobuse usnula. A vzbudila se kdesi v polích a vystoupila na nejbližší zastávce. Celou dobu jsem si opakovala, že to snad není pravda. Možnosti? Žádný bus nejel, mohla jsem zatelefonovat otci, aby pro mě přijel, říkali mi, že kdyby něco někdy, tak pro me přijedou. Ale představa otec doma nervózní s dítětem a já mu do toho volám, že jsem někde ani nevím kde...mno. Dle google dvě hodiny chůze po státní silnici, domů bych dorazila asi v 23. Vydala jsem se na cestu, ještě jsem si oblékla kalhoty, abych v těch šatičkách nevypadala jak lehká děvečka..v mém směru žádné auto. Projely tři, ani jedno mi nezastavilo. Přemýšlela jsem, jak zvládnu bez pomůcek spáchat sebevraždu. Všichni řidiči na mě jen divně čuměli. Až pak jedno zastavilo. Mladší pár totálně zmatený, co a jak se mi stalo. Nicméně asi si udělali zajíždku a odvezli mě do Valeggia. Tímto jim bůh navěky žehnej. Nikdy jsem necítila srdce tak hluboko v kalhotech.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...