Milano, víkend 16.-18.6.

A pak se to stalo. Pokud jste mí fandové a čtete pozorně..po tom, co mi T. řekla, že tamten je roztomilej, dala jsem si s ním rande. Ale už s nastavenýma hranicema toho, co chci. A taky s milion pravidlama o italech, co jsme s T. vymyslely.
Přijel mě vyzvednout, což už byl plusovej bodík. Všichni předtím si vysloužili mojí ignoraci tím, že chtěli, abych někam přijela já. Šli jsme na campari spritz, blablabla blebleble, však to znáte. Pak jsme zjistili, že v Peschieře je nějakej festival koktejlů, tak jsme šly tam. V tu chvíli začali hrát Despacito, který jsem si zvolila jako osudovou písničku pro toto léto. Náhoda? :D koktejl - doporučuju bar Zoo'e ve Veroně, ještě o něm bude později řeč a margaritu s jalapenos. A další. A já si pak říkám...co budeme dělat, měli bysme si koupit flašku prosecca a jít ji vypít na pláž jako to dělám dycky já. A v tu chvíli on řekl: "Nekoupíme si flašku prosecca a nepůjdeme na pláž?" Hodně se mi líbil, celkem sme se i bavili, ač to nikdy nebude takový jako bych italka, ale v tu chvíli sem si řekla, wow. Ač mi to bylo jasný. Taky co jinýho čekat od Tinderu. Ale s touhle variantou sem vlastně počítala a ptze sem se ještě pořád trápila kvůli tamtomu, tak mi to bylo fuk.
Bylo to super, domů jsem se (díkybohu, že tvrdě spali) vrátila v pět. S tím přesvědčením, že už o něm nikdy neuslyším.
Další den jsme s T., ptze měla narozeniny, jely do Milána. Že to jako bude ve velkým stylu a nakupovat a tak. Opilí sebevědomím, jsme si nic nezamluvily předem. Že v Miláně na to bude času dost.
Eh, horko jak v pekle. Sálalo z asfaltu, kterej tál pod nohama. V metru týpek, co se nám nedobytně snažil poradit, co si koupit za lístek.
Pak jsme prolezli obchody ve Via Torino, konečně jsem si něco taky koupila a pak jsme byli tak spocený, zpruzený a bez ubytování, že jsme se doplazily k Navigli, kde se usadily na aperitivo. Ahahah, ten nejdražší bar v okolí. Nicméně jsme se najedly dost. A zjistily, že všechno přijatelný ubytování je obsazený. Změnily jsme lokál a že teď už fakt to ubytování najdem. Se sklenkou hnusnýho prosecca. Nakonec přišly i varianty jako spát na Piazza Duomo nebo se vrátit do Rovata a spát v autě T. Byla jsem tak otrávená, že jsem pak zamluvila první hotel, co vyskočil. Za noc 90€, pro aupair dost hodně. Pak jsme ještě oplendovaly na Piazza Duomo a vydaly se do hotelu.





















Hotel, flashback do 70. let s recepčním s tupé. Pokoj. Ehm. Zažil lepší léta a...tramtadada bez koupelny. Jen bidet přímo naproti posteli. Koupelna společná na chodbě ve stavu rozkladu. Vytáhly jsme flašku prosecca, který nám ani moc nechutnalo a hystericky se smály, jak jsme tragický. Hluboký rozhovory o životě, lásce, hrůza.


Ráno jsme se vzbudily (jo, neumřely jsme v hororovém hotelu), dostaly cappucino zadarmo a omluvu za tamten pokoj a hurá na nákupy na třídě Buenos aires. Napsal mi On, ja poučená minulými zážitky chtěla vyčkávat, zda navrhne něco, ale T. - tyvole, napiš mu, jestli se neska večer uvidíte. Ve zkratce, debilní Milano sem opouštěla s krásnou vyhlídkou. Která se ukázala jako krásný večer na pláži v Peschieře.


Komentáře

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Po Itálii vlakem

Rok aupairkou v Itálii...udělala bych to znovu?