Svátky v ČR a kulturní šoky?

Tak jsme hezky v šest ráno vyrazili do ČR, Udine, Tarvisio a pak nahoru. Vůbec to neodsejpalo. A pak rakušáci, který skoro všude měli maximální povolenou rychlost 80km/h. P. byl celej jurodivej.. "Zentrum? Col cazzum!" Zastávka na panini se zbytkama od předchozího dne...toastovej chleba s peará, vařeným jazykem, cotechinem, křenem a zelím byl divně dobrej a dobře divnej :D. A Mikulov. První věc, co mě překvapila, jak strašně zlevnil benzin, potažmo diesel. Naprosto neuvěřitelný. Vždyť přece...benzínu už nikdy víc nebude. A jinak ponuro a všechno mi přišlo hrozně starý, komunistický a depresivní. P. nadšenej, zkoušel číst všechny názvy... nechápu, že nedokáže zopakovat to, jak to vyslovím já o.O. A jeho neustálý údiv nad dodržováním 50 a 90 km/h. "A už skončila obec? Už můžu? Ty jo, koukni na to, tady fakt všichni jezděj pomalu... fakt 50km/h!" A po dalších x úmorných hodinách mé rodné město. Chtěla jsem se radovat, ale asi únava či přejezení z předchozího dne...bylo to strašně divný se po devíti měsících vrátit. 
Úplně nevím, co psát, protože ČR každý z vás zná, Prahu víceméně taky, my to vzali hodně turisticky, bohužel i s pár tourist trap v podobě třeba U Pinkasů. Tak asi o tom, co mě překvapilo, co muže a tak. 
Maximální povolený rychlosti a to, že nemůže řídit opilej. Teda v Itálii je limit 0,5%, ale On...no., asi to tu je hodně benevolentní. Kontrolu jsem viděla jen jednou, odbočili jsme jinam těsně před tím, než nás stihli zastavit. Rozhodně v Itálii nikdo neřeší, kdo bude řídit a tudíž nebude pít. Z tohohle byl dost překvapenej, že to vlastně musíme řešit a nebude jít BOŽE! dva a půl kilometru pěšky domů. No a pak prý máme strašně málo značek stop... jak se pak má člověk v křižovatkách vyznat. 
Pak prý jíme strašně brzo. Oběd i večeři. A je divný, že vyrazíme do hospody na osmou, devátou. Je pravda, že doteď mám okolo 12 a 18-19 hlad a štve mě, že musíme čekat až bude něco po desátý, abysme mohli vyrazit do baru. 
Je divný, ale na druhou stranu praktický, že si doma sundáváme boty. I když s tím, že máme mnohem častěji koberce, to chápe. Ale pak nechápe, proč máme koberce, že se prej na nich musíme v létě usmažit. Jen počkej chlapečku, až budem spolu bydlet, budeš si boty sundávat taky. Kdo se s tím má furt vytírat. 
A pak výraz k nezaplacení, když vešel do koupelny. "Kde je bidet??!! To jste takový čuňátka?! Kde si mám jako po velký umýt zadek??!!" Ok, bidet mi taky hodně chyběl. 
Chleba nepoužíváme jako přílohu, takže jsem mu musela vysvětlovat, kdy se používá (rýže a těstoviny jako příloha si vysloužily velký úšklebek). Což nepochopil... resp nepochopil, že každej si každej den nevaří čerstvý oběd a večeři. (Plus byl taky šokovanej, že dáváme na chleba máslo a pak ještě třeba šunku. Jasně, jejich olej na chlebu je něco jinýho :D) Je fakt, že jsem nezažila, že by.. teda nevím, jak vy, ale já, když jsem vařila, uvařila jsem velkej kotel a pak to jedla třeba ještě další dva dny. Oni, když už se náhodou stane, že uvařej víc, zbytek daj do mrazáku a jeděj to až za dlouho. Mají radši, když se to pořád mění. Jednou jsem mu uvařila kroupy s hrachem, kotel jak jsem zvyklá. Dali jsme si oběd, pak trošku k večeři a když to pak zbytek jedl další den k obědu, byl už nakrklej ačkoliv mu to chutnalo. 
A pivo. To, že v mém rodném městě stojí 1€ půl litru...to byla asi nejlepší věc z ČR :D Tady totiž 0,4l stojí 4-5€. Byl fascinovanej řezaným pivem a prostě pivem všude všelijak. A panáky na zábavě, když potkáte někoho známýho. To taky moc nezažil. Je fakt, že já pila panáka v Itálii s někým jen asi jednou. 
A nevím, jestli jsem vám říkala, že Italové jsou schopný strávit hodiny rozhovory o počasí. O průvanu...ariettě, která je v létě něco velice vítanýho (pamatuju, jak jsme ve Vicenze jednou večer, kdy bylo asi 40°C pokaždý když jsme cítili ariettu, roztáhli ruce a "Aaaaaa ariettaa...cííítíííš?"), na jaře a podzim něco, z čeho onemocníte a v zimě naprosto příšerná věc...no a tak vyjdem v ČR ráno z baráku a on: "Tyjo, jaká arietta, cejtíš?" Já jsem se mu jen vysmála, jak to dělám vždycky, když o ní mluví. Další den: "Uuu arietta...to je co?" Třetí den: "Jaká arietta.. ah.. právě jsem pochopil, proč ty o tom nikdy nemluvíš..když ji tu máte pořád..." Ale je fakt, že doopravdy my Češi počasí nerozebíráme. Teda stěžujeme si na něj, to jo, ale tak jak oni to neřešíme. Teďkonc o víkendu mi říkala jedna italská kamarádka, že mi musí přiznat, že od tý doby, co jsem se před ní zmínila, že italové pořád neustále mluví o počasí a tak, že to moje konverzační záchrana, si všimla, že doopravdy stráví hroznýho času mluvením o počasí. 
Lidi v ČR se moc nezajímají o druhé..o to co dělali, jak se mají atd. Tady si všichni pamatujou, o čem jsem kdy mluvila a ptají se mě na to. To je věc, co se ještě pořád učím. Zajímat se, ptát se... ne že by se mi vždy chtělo :/ Ale už i pro mě to bylo trochu zvláštní, když se mě rodina na všechno nevyptávala. Po devíti měsících jsem očekávala něco jiného. Nebo jsem si právě až moc navykla na lidi tady. 
Knedlíky. 
Léky jsou levnější. Ostatní věci se začínají rovnat, možná jsou i dražší - oblečení, flying tiger, ceny v centru Prahy...
Italové nepoznají rozdíl mezi naším vyjádřením ano m-hm a ne m-m. Pro ně je i m-m ano. 
A pak takovýto, že když přijedete z ciziny, čekáte, že se něco změnilo...vaši nejbližší zas čekají, že vy jste se nezměnili. Pro mě to bylo, jakoby se nic nezměnilo, jako bych přijela po obvyklém měsíci v Praze, což nebylo zrovna to, co jsem po devíti měsících čekala. Naopak mi bylo vyčteno, že se teď chovám důležitě a dělám divný ksichty, citoslovce a gesta. 
Bylo to pro mě strašně zvláštní, úplně jsem se tam necítila. Takže teď dlužím Matce večeři menu ryby, protože jsme se vsadili. Já říkala, že se budu chtít vrátit, ona, že ne. A měla recht. 




Komentáře

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Po Itálii vlakem

11.den, poslední na Liparech, 1.6.2016