Únor, karneval Veneto 2018

První únorový víkend. V sobotu jsme jeli do spaccio (něco jako podniková prodejna, kde je všechno o něco levnější než v ostatních normálních obchodech) značky Brugi, protože P. sháněl bundu. Nic se nám nelíbilo, tak jsme zamířili do spaccio dello spaccio Brugi, kde mají výrobky nepovedené, výstavní vzorky, takové ty, že jim chybí zip anebo je někde udělaný špatný šev. A potom do spaccia Giovanni Rana, který je jedním z největších producentů čerstvých těstovin. Před čtyřiceti lety začal s malou ruční výrobou tortellin a teď jeho výrobky koupíte v každým supermarketu a má i síť rychlého občerstvení. Tady jsem narazili na tortelliny plněné hříbkama a granou, smaženou cibulkou a kozím sýrem a gorgonzolou a ořechama. Jedno stálo 0,9€ místo maloobchodních 2€, protože balení byly z nějakého důvodu s dírami. No takže teď máme lednici narvanou k prasknutí tortellinama, lasagnema, čerstvejma fettucinama a tak. Musí se ale nechat, že jsou straaaašně dobrý. No a když už jsem byli tam v zóně ve Veroně, zašli jsme na oběd do Mishi Mishi, o kterém už jsem psala a následovalo klasické obžerství. Večer do jednoho klubu na metal. Ehm. Já: "A jakým jazykem "zpívají"?" P.:"Myslím, že to je nějakej jejich vlastní jazyk." 
V neděli na oběd jeho rodičům oslavit narozeniny P. a jeho bratra dvojčete - pastissada de caval, typické veroneské jídlo, které vzniklo někdy v pátém století, kdy se udála jakási bitva ve Veroně a umřelo tam taky hodně koňů. Aby se zamezilo plýtvání v době kruté války, naložili maso koňů do vína a koření. Pak ho uvařili a vznikla pastissada. My ho jedli nejdřív s tagliattelema a potom s polentou. A poté, protože byla první neděle v měsíci (tzn. vstup 1€) jsme zamířili do Verony na prohlídku muzea di Castelvecchio. 









Pastissada, zdroj: venetoworld.com

Další víkend se nesl ve znamení karnevalu, který je tady velká sláva, karneval Verony (Bacanal del Gnoco) je jedním z nejstarších karnevalů na světě. Hlavně Venerdi Gnocolar, tradiční veroneský svátek, který letos připadl na 9.2. Někdy v 16. století nehorázně stoupla cena mouky, což se samozřejmě nejvíc podepsalo na chudých. Jeden bohatý šlechtic z Verony dal dohromady dostatek peněz, aby nakoupil mouku pro chudé a oni si mohli uvařit gnocchi. Typické jídlo chudých. Nechával pak každý rok peníze na gnocchi a víno a tak vznikla tradice Papa del Gnoco (tatínek gnoccu). Papa del Gnoco je pak ten, kdo vede karnelavou přehlídku masek a alegorických vozů, každý rok si ho obyvatelé Verony volí. No a samozřejmě pojídají gnocchi celý den :D. 
Dostala jsem se na Piazza Bra, právě když začínala přehlídka, která jde centrem až na Piazza San Zeno. Papa del Gnocco sem ale bohužel neviděla. Nicméně úžasná atmosféra, až na děcka co po sobě házej mouku, stříkaj pěnu a všichni házej konfety, který jsem ze sebe sypala ještě týden. No, myslím, že fotky mluví za vše :).
Papa del Gnoco, zdroj: veronaeconomia.it

























V sobotu jsme jeli do Bardolina na karneval, který ale nebyl tak fascinující jako ten ve Veroněm většina masek byla stejných, ale konečně jsem viděla Papa del Gnocco. No a v neděli do Domegliary na karneval, kde byla i většina vozů z Verony.










Další víkend nic moc, protože jsem na cestě z nákupního centra do centra Verony omdlela v autobuse a nějak se to se mnou neslo celý víkend. Cítila jsem to celou cestu, říkám si, zbývá málo, nemůžu omdlet v autobuse v Itálii. Budou si myslet, že jsem nějaká ožralá cizinka a vůbec. Tak jsem to pár stovek metrů před zastávkou nevydržela :(. Najednou sem byla na zemi a nemohla se zvednout. Pak jsem se asi zvedla popadla batoh a snažila se dostat ven. Pak zas nějak nevím, co se dělo a pak kolem mě byli tři osoby, dávali mi napít a pak slyším, že jeden volá záchranku. Tak jsem hned začala, že v pohodě, že mi bude dobře, že nemám pojištění.. odvedli mě do baru, koupili mi cappuccino, ještě se mnou deset minutek byli a děkuju jim z celýho srdce. No a tak to máte. 
Pak tedy nic význačného, akorát jsme v sobotu zašli na skvělou zmrzlinu. V neděli hodina cesty na "horskou boudu" Dosso Alto, jen abychom se tam potkali s jeho kamarády, vypili pivo a viděli sníh :D.

TOTO se nám objevilo doma. 

Já: "Mám chuť na zmzlinu..jdem na zmrzlinu?" On: "Ale nedopadne to jako posledně, když jsme šli na zmrzlinu?" Já:"My jsme spolu nikdy na zmrzlinu nešli, to bych si pamatovala." On:"No u moře..když jsme šli na zmrzlinu a něco k obědu a probudili se v devět večer na pláži po pěti, šesti pivech bez zmrzliny?"


Poslední únorový víkend jsem za ním jela ve čtvrtek do Vicenzy, setkali se s jeho kamarády a pak sushi. Protože jeho kamarádka říkala, že jde na sushi, no a on si nemohl pomoct :) Pátek koncertík v baru, sobota jsme se šli projít k jedné vile do polí poblíž Negraru, protože svítilo slunko a bylo docela teplo. V neděli dorazil tolik obávaný Burian či co, takže důvod k x hodinách rozhovorů o počasí. Jaká je zima a jestli bude sněžit či co. Tady ještě nesněžilo, ale v Římě a tak, to je pěkná paráda. Takže všechno se hroutí, školy zavřený, vlaky 30 hodin zpoždění... :D


Přesně to, co čekáte na sushi...

Zvláštní zkušenosti obohacují tvůj život. 




No a na závěr, jsem se před dvěma týdny odhodlala oznámit, že chci skončit. Já jsem to říkala už v listopadu, nicméně od té doby ticho po pěšině. Úplně jsem neuvedla pravé důvody, jakože mě to tady hrozně s*** a už to nedávám, což ostatně říkám od září, ale prostě potřebuju normální práci. S hodinama od - do, bez dítěte, bez strachu, jestli jsem udělala všechno, bez psa... a hlavně už dlouho chceme s P. bydlet spolu, řekla bych, že snad od září/října. Akorát jsme furt čekali, až si najdu práci, což zatím i po stovce odeslaných životopisů nevypadá nějak... no... ale aspoň jsem začala pracovat na uznání titulu porodní asistentky pro Itálii. Což bude asi tak na pět měsíců a následné vyhlídky taky nejsou kdovíjaké. Abych byla upřímná, je to divný. Vždycky v životě jsem věděla, co dělat a co přijde. Maturita, vejška, státnice, práce v oboru, který jsem studovala. Teď nevím nic, co přijde a jak bude, fakticky nic neumím a nemám zkušenosti, s italštinou taky ještě hapruju, budu sedět u přítele doma a utrácet jeho peníze, ptze pak samozřejmě nebudu mít ani euro. Ano, rodina mi dala týden na rozmyšlenou, s tím, že otec na mě nastoupil s jeho obchodníma taktikama a jak mi přidají, kolik si řeknu, že nebudu aupair, ale babysitter, což když vezmu měsíční průměr hodin cca 130, vychází tak na 800-1000€ při normálních taxách chův..a že si nenajdu práci a že s P. děláme hodně zásadní krok hodně brzo a samý černý scénáře. Nicméně po týdnu jsem řekla, že jsem rozhodnutá skončit na konci dubna. Matka, že to věděla a že už shání novou babysitter, aupair ne, páč prý nikdo nebude jako já. Včera mi řekla, že budu moct asi skončit na konci března. 
Co říct. Je toho hodně co říct. Mám strach, co mě čeká, jak co bude, doteď nevím, zda jsem udělala dobře, že jsem sem přišla, teda asi jo, potkala jsem P. a láska je to, co jsem vždycky chtěla. Ale život tady není pohádka... A nevím. Zítra skončí můj jedenáctý měsíc tady. A jediné co vím, že na aupair to je moc. Že mě to dovedlo trošku na pokraj zbláznění se. 

Komentáře

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Po Itálii vlakem

Rok aupairkou v Itálii...udělala bych to znovu?