Rok aupairkou v Itálii...udělala bych to znovu?

Teda, rok to bude až první dubna, ale vzhledem k tomu, že se mi už blíží konec, mě to vede k mnohým zamyšlením.. 30.3.2018. Přijde mi, jako by to bylo včera, co jsem přijela a zároveň milion let zpátky. 
Jasně, do Itálie jsem odešla, protože jsem vždycky snila, že tu budu žít. Práce, ok, ale nebyla jsem si jistá, zda chci dělat porodní asistentku, že jsem šťastná a já nevím co. Myslela jsem si, že když přijdu do Itálie, tak automaticky šťastná budu. Protože žít tu a jet sem na dovolenou je přece úplně to stejný. Jak to udělat nejsnadněji? Aupair. Konečně se odvážit. Z telefonátů i z prvního setkání rodina super. Plány? Jeden debilní ital, který si mě pak určitě vezme a porodní asistentkou se tu stanu raz dva, ptze mám přece diploma supplement, netřeba zjišťovat nic víc. Četla jsem na stránkách jakési aupair agentury: "A co hlavně získáš? Jakmile skončí tvé povinnosti s dětmi svobodu, svobodu, svobodu!! Miliony přátel, cestování, ušetříš si peníze"...ahahahah. No nic.
Lituju toho?


Kdyby se nestala ta jediná věc, kterou doopravdy považuju za největší štěstí v mým životě a kvůli který se všechno muselo stát přesně tak, jak se stalo, tak jo, lituju toho. Ale poznala jsem svou životní lásku a to je to, co jsem vždycky v životě chtěla. Takže si to od toho okamžiku, kdy jsem ho poznala, se zatnutýma zubama pořád připomínám a možná s více či méně zatnutnýma zubama strávím zbytek života tady. Ač jsem si vždy myslela, že chci bejt dobrodružná a vyzkoušet různý zaměstnání a žít život, kdy nebudu vědět, co kdy přijde, už si tím nejsem moc jistá, teď když mě to čeká. (Ale já jsem teď...no...pobyt v cizině vám otevře hodně oči, takže teď vidím, jak se v ČR máme nádherně a jak tam je všechno jednoduchý. Teď to ovšem taky vidím se silnejma růžovejma brejlema, co bych všechno dělala a podnikala, kdybych se tam vrátila, jak bych změnila přistup k životu. Uvnitř ale vím, že bych nezměnila nic. Práce, postel, práce, postel. Vrátila bych se na stejné pracoviště, pořád si na něj stěžovala, pravděpodobně práci nezměnila, chlapa nenašla a jen se utápěla v alkoholu a stěžovala si a takhle až do smrti...stačilo, jakou jsem měla depku, když jsme do ČR jeli na Vánoce..takže možná, že trošku toho dobrodružství neškodí? Jakože level 1 života zmáknutej, přidáme obtížnost).
Kdybych to měla udělat znova, hodně bych přemýšlela (a pak to asi udělala znova, protože jsem pravděpodobně člověk, kterej nikdy nebude spokojenej a furt vidí trávu zelenější na druhý straně plotu).
Aupair bych ovšem dělat nešla. Itálie tu nemá tradici aupair tak bohatou, nejsou nastavený všeobecně přijímaný pravidla jako třeba ve VB. Projevilo se, že jsem sem pravděpodobně nepřišla s čistýma úmyslama, tj. starat se o dítě a poznávat novou kulturu. Přišla jsem sem, ptze jsem byla zamilovaná do Itala a myslela si, že to nebude trvat dlouho a nastěhuju se k němu. Děti nesnáším. Ale brala jsem to tak, že to bude práce jako jiná, odbudu si svoji "pracovní dobu" a klid. Tak to ovšem nebylo. Nevím, jak to má být správně či nemá, jestli jsem se nechala zneužívat, jestli to byla moje či jejich vina, že jsme nenastavili řádný pevný podmínky.
Platili mi 300€ měsíčně, po čtyřech měsících si pořídili psa a zvedli to na 350€. Od května jsem si počítala hodiny - strávené s dítětem (ne před TV, ale regulérní hraní), ve střehu, když dítě spí, úklid domácnosti. Nepočítala jsem procházky se psem (skoro každý den půlhodiny až hodinu), umývání nádobí a poklizení kuchyně po každém jídle, stlaní všech postelí, přípravu večeře nejen pro dítě ale i pro otce  a spoustu dalších věcí. S tím, že byly prázdniny a dítě často nemocný, takže nechodilo do školky, mi to vychází na 130 hodin měsíčně. Ano, je pravda, že někdy mám volno od čtvrtka odpoledne do neděle, někdy od pátka (někdy od pátka odpoledne), měla jsem pět týdnů dovolené pro sebe, ale i tak mi přijde 130 hodin (bez těch věcí, co nepočítám) hodně. Když vezmu v potaz i to, že italské chůvy/babysitter si účtují na hodinu 6-10€ či se dá najít práce jako spolubydlící babysitter za 1200-1400€. (Jak už jsem psala, nabídli mi, že když neskončím v dubnu, můžu si říct, kolik peněz chci a že mi dají mnohem víc. Popřípadě taxu na hodinu. Doufám, že nebudu litovat toho, že jsem odmítla.) Abych upřesnila, jak probíhaly mé dny... matka pracuje neděle-čtvrtek, jeden týden 7-15:30, druhý 15-23:30. Otec je většinou celý nebo část týdne pryč. Takže jeden týden vzbudit dítě, snídaně, umýt, odvést ho v 8:40 do školky. Nakrmit psa, uklidit (většinou 2x týdně dům)...v 13:00 vyzvednout dítě ze školky (čtyři hodiny času pro mě co? S úklidem ne. Bez úklidu jsme i tak asi na dvou hodinkách než uvedu byt do pořádku a popřípadě vyvenčím psa). Věnovat se dítěti. Okolo půl třetí ho dát spát. Po třetí přijde matka, dítě většinou spí dvě hodiny. Teď už by teda měl přijít ten čas pro mě, ne? Chyba. Ze začátku je s matkou, ale protože matka kouká na televizi či stráví milion hodin na telefonu, dítě je se mnou a chce si hrát. V 19:30 pomoct matce prostřít a připravit večeři, protože mi jednou bylo vyčteno, že nejsem dostatečně aktivní či co. Po večeři umýt nádobí a poklidit kuchyň (okolo 21) a když mám hodně štěstí, dítě je s rodiči a nepřijde za mnou. Nicméně když chodí do školky, jde aspoň do postele okolo 22. A teď si představte, když do školky náhodou nejde (což se stane skoro pokaždý když zakašle. Nikdy jsem neviděla dítě natolik promořený antibiotikama)..nejde ani spát po obědě, nic. Prostě tyto týdny se školkou či bez, mám jen hodinku odpoledne, když řeknu, že se jdu projít. Ano, musím aktivně odejít z domu, abych měla klid. Oni řeknou: "Nech ji být." Ale řeknou to jen jednou, nutno zmínit, že jakákoliv důraznost ve výchově tady chybí. No a týden, kdy pracuje odpoledne je pro mě umučení. Ráno se musím vzbudit také, protože ho musím odvést do školky. Pak zas úklid či tak, což je pro mě děs, uklízet před ní. (Ok, většinou uklízíme spolu). Pak pomoct s obědem a jít pro něj do školky. A kolem půl třetí zase do postele. A pak s ním být až do 23-24, kdy on konečně usne nebo přijde matka z práce. Úleva neúleva je, když tu je otec, musím připravit večeři i pro něj a pak, když mám dost štěstí v 22 řeknu, že jdu někomu ven zatelefonovat a když se vrátím, oni jsou už v posteli. Většinou ale ještě hodinku s dítětem strávím a očkem pozoruju mobil, kdy už sakra skončí fotbal, který sleduje otec. Ano, mám víkendy volné, ale je to vykoupeno velkou bolestí, řekla bych. A mám hodně štěstí v tom, že jsem našla P. Jinak totiž už někdy v červenci by mi došly peníze na výletování. Protože jsem v malém městě, které ač 20km od Verony a od Lago di Garda, poslední autobusy sem jedou okolo 19:30. Takže bych v sobotu a neděli mohla vyrazit jen na malý výlet. Takhle jsem vždycky přespávala v nějakém hostelu, což se celkem prodraží. Kdybych třeba chtěla zůstat doma a nic nedělat, ne. Protože díte by bylo pořád se mnou, nepochopilo by, že chci být sama a oni by mu to rozhodně nezatrhli.
Což byl asi taky hlavní problém. Zapadlost a malost tohohle města. Kdybych byla třeba ve Veroně, Římě...mohla bych vždycky, když ona byla doma říct, že jdu ven. Najít si kamarády aupair nebo Erasmus, chodit na nějaké kurzy, zajít do baru, najít si brigádu nebo nevím co. Tady ne, dostat se do Verony busem trvá hodinu.
Teď, když hledám práci, doopravdy nemůžu rozdejchat, kolik toho tady dělám a jak málo za to dostávám. Tohle je dobrý prostě na dva, tři měsíce, v rámci multikulti obohacení, ale rok je moc dlouhá doba. Nejezděte dělat aupair, pokud jste předtím normálně pracovaly a měly normální život. Pro mě to je něco, s čím se doteď nemůžu vyrovnat. Že jsem nemusela nikomu nic hlásit, neměla večerky, nic, mohla jsem si dělat,co jsem chtěla, kdy jsem chtěla, jíst a pít, co jsem chtěla.. Tady jsem se vrátila do pubertálních let. Jenže ani v mých pubertálních letech jsem nebyla tolik svázaná. Snažit se každý den být pozitivně naladěná, jen aby mi matka neřekla, že se jí zdám divná. Snažit se všímat si věcí (a uklidit je), jen aby mi neřekla, že spím a nevnímám věci okolo mě.. To, že jsem byla Něco a teď jsem nic. To, že tu brečím nad tím, že jsem něco v domácnosti udělala špatně, když jsem byla Ta, co zachraňuje životy. Nechat se komandovat od rozmazleného fracka. Který se ovšem na mě upnul tak, že brečel, když se ona vrátila z práce. Fracka, který se mnou byl i v koupelně, když jsem si čistila zuby.
Byl to pro mě asi nejlepší a zároveň nejhorší a nejtěžší rok života a možná to bude ještě pokračovat. Nemám nejmenší tušení, jestli a jakou seženu práci. Jestli se smířím s tím, že nedělám práci, jakou bych chtěla. Jak dlouho nám to s P. vydrží, když mě bude muset živit. Jak všechno dopadne. Ano, jsem v Itálii, měla bych být šťastná, ale všechno je vlastně při starém, jen se změnila země. Není to dovolená. Všechny zvláštnosti a italské zvyky se mi tak nějak slily dohromady, že už mi všechno přijde normální, ba naopak mi tu všechno přijde sakra složitý oproti ČR. Upřímně vám říkám, že mám hrozný strach. Šílený. Musím zatnout zuby. Láska by přece měla přenášet hory. Uklidňuje mě jen to, že všechno bylo, jak mělo být. Měla jsem sem přijít kvůli tamtomu. I když byl z Milana a já šla sem, páč se mi vzdálenost nezdála tak velká. Mělo to s ním skončit tak, jak skončilo, abych si srovnala, co chci a co už nechci zažít. Měla jsem poznat T., která mě trochu inspirovala svým přístupem k randění. Díky všemu, co jsem zažila a udělala, mě Vesmír zavedl na pravé místo v pravý čas. Ok, na Tinder v pravý čas :D Ale potkala jsem Jeho. A pokud nám Vesmír bude přát, budu po jeho boku tady v Itálii, jak dlouho bude potřeba. Hodně doufám, že moje postoje k postoje k životu se změní, až se dostanu z tohohle aupair vězení, protože si uvědomuju, že tohle, že tu jsem jen kvůli němu, je obrovské závaží pro vztah. On ví, že kdyby nebylo něj, vrátila jsem se do ČR už v listopadu, kdy jsem se mohla znova přihlásit ke zdravotnímu pojištění. A protože je nejlepší chlap pod sluncem, bojím se, že se k němu můžu nastěhovat jen kvůli tomu, protože chce, abych se cítila líp. (Ačkoliv sám odpočítává dny, kdy už do Valeggia pro mě pojede naposled).
Plus je, že jsem doopravdy naučila jazyk. Pamatuju si, jak jsem ze začátku neměla vůbec tucha, co říkat a jen jsem mlčela. Ale teď nemám nejmenší problém. Rozhodně jsem ale pochybila, že jsem se předem nepřipravila na to, jak se tu stát porodní asistentkou a teď se snažím to na dálku dohnat. Šílená procedura, kterou když zvládnu, čeká mě sranda v podobě veřejných konkurzů s psanými, ústními a praktickými zkouškami, kde se na jedno místo hlásí tisíc lidí.
Naučila jsem se, že si nemůžu koupit, co chci, kupovat fakt jen to nejnutnější a každý nákup dobře zvážit. Abych snížila náklady - dobře, nepřestala jsem kouřit, ale začala jsem si cigarety balit. 
Odvykla jsem si sledovat seriály a vůbec něco sledovat. Se 7gb a žádným časem vám nezbyde čas zabíjet čas.
Svoboda je něco, co pokládáme za samozřejmost. Do tý doby než o ni přijdeme. 
Od dubna jsem pořád nevyspalá a unavená, ptze nikdy nemůžu jít spát a vstávat v kolik chci.
Nechci mít děti. Protože jsme zas u tý svobody. Nebo chci bejt bohatá a sdírat z kůže aupair.

Dlužím matce rybí večeři, včera mi to opět připomněla. "I když ti to trhá srdce, to vědomí, že by ses v ČR měla líp a dělala práci, kterou chceš, ty se nevrátíš. Tvůj život je teď tady. A bude ti to trhat srdce více či méně pořád. Nenech se tím unést. Ty máš být tady. Už by ses nedokázala vrátit." (Naše sázka totiž byla, že jestli se vrátím, zve mě na večeři, jestli ne, já je. Jinak ona je rumunka, takže má pochopení pro to, jak se cítím). 
Tenhle život tady byl..hrozně nereálnej, uzavřená v bublině mimo realitu. S tím, že jsem si až moc brala všechno, co mi říkaj, protože ve finále jsou to pořád oni s kým trávím nejvíc času. Všechno, co mi kdy řekli, se stalo pevně danou realitou, ač vím, že italové vždycky všechno přehánej. 
Myslela jsem, že to bude rok, kdy si ujasním, co od života chci a co chci dělat. Byl to rok, kterej mě naprosto převrátil naruby a pořád hledám odpovědi, které nenacházím. Vždycky jsem měla nějaké plány, teď nevím nic. 
Myslím, že napíšu s odstupem, až budu u P. ještě jeden článek, teď jsem ještě pořád zahlcená. Nějak nedokážu vyzdvihnout všechny ty věci, co jsem se naučila a viděla a tak. Napište mi třeba do komentářů, co by vás zajímalo, já už to všechno prožívám nějak normálně a nevidím ty rozdíly v kultuře a tak...
 Tohle nebyl normální aupair pobyt. Byla jsem až moc spjatá s tou rodinou a všechno bylo až moc intenzivní.


Komentáře

  1. Ahoj, já byla jako au pair v Anglii a moc se mi tam líbilo. Pracovala jsem tedy více než ty a měla i mezi tím nějaké extra joby. Dost jsem se zanedbávala, čehož tedy trochu lituji, ale dost jsem procestovala a přivezla i nějakou sumu domů. Ale zda jsem si utřídila myšlenky? Vůbec. :/ Itálii ti závidím, já pořád přemýšlím, že bych jela au pairovat ještě do Itálie. Uvidíme. Těším se na další článek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já extra job tady neměla šanci najít, jinak by to bylo fajn, páč bych aspoň vypadla z domu. Jinak ušetřit nezvládám skoro nic, i když si skoro nic nekupuju, jak jsem psala..nebýt P..výlety a všechno velmi brzo skončí. Nevím, tohle prostě nebyla zkušenost vhodná pro mě. Chybí mi normální práce. Nejvíc mě štvalo to, že i když byli oni doma, dítě se mnou.
      Jestli pojedeš, tak hlavně někam do velkýho města :D

      Vymazat

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Po Itálii vlakem

11.den, poslední na Liparech, 1.6.2016