Březen 2018, poslední měsíc jako aupair

Prvního března začalo sněžit. A začala bejt zima - teda, na místní poměry. Panika totální absolutní. Oni, co se týče zimy a sněhu a počasí, to fakt přeháněj. Fakt nechápu, že v pátek museli zavřít školku. Kvůli 3 centimetrům sněhu. Rozhovory - neslyšela jsem nic jinýho, TV - nic jinýho než sníh. Jako zimní pneumatiky mít musej, sůl jsem taky viděla, že maj. Kde je problém teda?!
O víkendu jsme se vypravili do Folgaria, kam jeli P. kolegové na lyžovačku. P. by lyžovat neměl, já jsem mu řekla, že pro něj udělám cokoliv, ale lyžovat mě v životě neuvidí, takže jsme jeli udělat bella figura před jeho šéfem a najíst se tam. Patnáct minut lanovky se snížkem, oblečená víceméně nalehko, ledviny dostaly zabrat. Pak už jsme jen vegetili, popíjeli pivo a koukali, jak jeho kolegové lyžujou. Musím říct, že jsou všichni super, i jeho šéf, hlavně mě zapojujou do rozhovoru a tak. Na oběd jsme zašli do "horské boudy" Rifugio Stella d'Italia. Oběd typ menza, trošku mastnější ceny, primo já těstoviny s hříbkama, P. canederli plněný sýrem - mňam a jako druhý jsme se podělili o smažený bramborový placičky s volským okem a slaninou, super mňam. Pak šéf objednal prosecchi a dezert. A cesta dolů lanovkou na krásně mokrých sedačkách. Pod sjezdovkou jsme si ještě se všemi dali kafe a grappu, všichni nadšení, že se přestěhuji do Vicenzy a hurá domů.



Večer jsme šli do jednoho baru na koncert dvou kapel, musím vyzdvihnout Backstreet Toyz, předělávky hitů z let 90. a 2000, na hudební nástroje, co se dají lehce ukrást ve školce :D. Další kamarádi P., jeden sympaťák, kterýho jsme neviděli od léta.. "Stěhujete se k sobě? A P. to ví?!..... jsem za něj moc rád, znám ho od dětství a tohle už si konečně zaslouží.... a ty, něco se změnilo, teda změnila se tvoje italština, wow fakt super..a v létě si byla samý nevím, možná, uvidíme...a teď rozhodnutá, že tu zůstaneš, hustý.." A pak Toga party, což byla party rugby klubu, někteří měli tógu a... nevim. Nepochopila jsem ten smysl :D
Pak v týdnu mi volali z jednoho místa, co se mi zdálo ideální, sekretářka na klinice pro američany. Nicméně chtěli, abych na pohovor přišla ještě ten den, ptze hledali urgentně a když jsem řekla, že bych mohla přijet o dva dny později, bylo to moc pozdě. Pak mi napsali z jednoho agroturismu, že mě nechtějí. Tak aspoň vím, že někdo ty životopisy občas čte. 
A Otec jel do práce, pak se vrátil, uprostřed dne se střevní chřipkou.. Byl to hezký týden. Starat se o dítě i o něj :(. 
8. března na Den žen, byl vstup do Parco Sigurtá pro ženy zdarma, tak jsem neváhala. Sice tulipány ještě nekvetly, ale po dlouhé době bylo vidět slunce a bylo to teplo a hlavně... musela jsem využít každé příležitosti nebýt s dítětem!















Další víkend jsme jeli na povečeři u kamaráda P., který složil zkoušky na instruktora lyžování a v sobotu jsme se (po tom, co jsme si doma vyrobili perfektní citronový sorbet - nadrtit v mixéru led, cca jedna vanička, šťáva z dvou citronů a polévková lžíce cukru, všechno spolu pomixovat... a pak přidat prosecco :D) nechali zlanařit k návštěvě Signorvino. řetězec obchodů s vínem s restaurací, světě div se, provozovaný Calzedonií. Bylo to fajn posezení s kamarády, jen nevím, jestli prostě dokážu ocenit flašku vína za 20€. Číšník nám vyprávěl o víně a pak zmínil špunt z cukrový třtiny, jak to je ekologický a mnohem lepší pro víno než normální špunty, kamarád si vezme ten špunt, kouká na něj, pak si ho strčí do pusy, zkousne a: "Víno je dobrý, ale špunt teda nechutná jak cukr!" (slyšet to v dialektu bylo samozřejmě mnohem zábavnější, číšník zůstal jak opařený :D A v neděli oběd u jeho, moje "milovaná" peará. Ještě že skončila zima a tak mě to čeká zas až za dlouho. 



Pak se nám stala taková nehoda, krev a tak. Přemýšleli jsme jet na pohotovost, vyvstaly všechny otázky ohledně pojištění a co bych platila (pak jsem se o tom bavila s Matkou... nechce se mi teď detailně popisovat jejich zdravotní systém, ale v ČR se máme jako v ráji!!). V tu chvíli jsem byla fakt vynervovaná a vyděšená  a v tu chvíli mi volá Matka, že má taky střevní chřipku a umírá a že se musím vrátit co nejdřív a cestou koupit laktobacily a minerální soli. Píšu, že možná budeme muset na pohotovost. Odpověď, ať koupíme a přivezem ty věci a pak můžem na pohotovost. Na pohotovost jsme nakonec nejeli, Otec zjistil, že ve Valeggiu je ještě otevřená lékarna, takže zašel tam...ale musím říct, že tenhle večer vůbec nebyl hezký. Přišlo mi to od nich trochu nefér. 
Ve středu 14.března jsem jela na svůj první pracovní pohovor do Vicenzy. Jednalo se o bar L'ultima spiaggia, o kterém jsem psala několikrát. Pohovor proběhl v pohodě, s typkou jsme se bavily o jejím porodu (dvojčata před třemi týdny... a už pracovala, fakt hustá). Říkala, že to, že nemám zkušenosti nevadí, že se všechno naučím postupně a všechno mi řeknou, že je důležitější navázat vztah s klienty... a že mi dají vědět a v dubnu bych přišla do druhého baru na zkoušku. Měla jsem dobrý pocit, všechno proběhlo hezky. Nicméně se mi neozvali den, kdy měli, o dva dny později jsem jim psala a že se připravují na otvírací party a ještě pokračují v hledání a ozvou se po tom. Tak kdo ví, co si o tom myslet.
Následující víkend jsem v pátek konečně udělala vietnamské letní závitky, juhůůůů, ptze jsem konečně našla rýžový papír. Tady najít etno věci, co jsou u nás v každém supermarketu je někdy fakt problém. V sobotu jsme jeli na oběd oslavy narozenin dcery P. bratrance. S její mámou jsem se spřátelila na fb, ačkoliv ji neznám, tak bylo fajn je poznat osobně :D Ale bylo to takový zvláštní, na obědy s jeho rodičema a jeho tetou nebo strejdou jsem si už zvykla, ale takhle širší rodina... ale bylo to moc příjemné a fajn. I když P. jiskřičky v očích při hraní s třemi dětmi tam mi moc nepřidávají :D. A protože tihle příbuzní bydlí blízko Spaccio Tezenisu, zamířili jsme tam. Spaccio je něco jako podniková prodejna s věcma z minulých kolekcí, Intimissimi a Tezenis, které obě spadají pod Calzedonii, která pochází z Verony. Nevím, jak vám to dobře popsat, ale koupila jsem: mikinu, tričko, pět kalhotek a dvě podprsenky za 22,5€! (Jedny kalhotky v těhle obchodech tu stoji 10-15€!).
A večer poslechnout si naší oblíbenou kapelku Lord Byron e le sue amiche ruspe v Ca' Nostra. (Ca' znamená Casa, dům).




A když zavíral bar, týpek vytáhnul kytaru a začali zpívat písničku věnovanou číšníkovi: "Tomiiii....dej nám slevuuuu"
Další týden se mě pokoušel zabít pes. Nejdřív psychicky, když mi zničil můj oblíbený deštník, který vítr zavál k brance od jeho výběhu a pak i fyzicky, když jsem s ním šla do parku pro psy, on se rozeběhnul a zašprajcnul mi nehet/konec palce mezi vodítko a zámek branky. Jsem myslela, že tam bolestí omdlím nebo se aspoň pozvracím. Brrr. Rychle pryč. 
V pátek šel můj milý na večeři základky, jak celá noc dopadla v jeho zájmu nebudu moc popisovat, řekněme, že má frekvenci jednou za dva měsíce jistých excesů, kdy říká jaká jsem stronza, jak mě miluje, jak jsem zlá... já se neskutečně bavím a zároveň jsem neskutečně nasraná a pak musím řídit... Tentokrát s komentáři nejen od něj, ale i od jeho kamaráda, který mi neustále dával dobré rady, jak řídit jako italka, tzn. odpoutával mi pás... a křičel, že všichni umřeme. Což by se zajisté stalo, kdyby řídil P. V sobotu znova Ca' Nostra a Backstreet Toyz a v neděli na oběd narozenin kamaráda do Ca' Bottona. Nejdřív aperitivo a pak tam. Bylo tam hodně lidí, pojedli jsme dobře, ale jinak... já tohle moc nemusím. Jít oslavit něčí narozeniny do restaurace v cca třiceti lidech, tkze s oslavencem si ani nepopovídáte, zaplatíte 25€/osoba... Bo. 




A přišel poslední týden ve Valeggio sul Mincio. Bylo to zvláštní. A poslední týden rekord v počtu hodin od listopadu, velký úklid, dítě, co nešlo zase do školky, asi abych si to ještě užila. Matce jsem udělala dvacet palačinek, protože minulý jsem jich udělala "jen" osm a bylo z toho haló. Že sem říkala, že udělám palačinky a ne zkoušku a že jsem ani nevysála, když jsem měla čas, když jsem těch palačinek udělala tak málo (vysála). Taky jsem minulý týden musela uvařit večeři, nebylo to úplně slaný, ptze já moc nesolím a říkám Matce, že jsem asi byla nervozní.. a ona: "Jednou jedinkrát sem ti řekla, abys udělala večeři..." Nikdy jsem se necítila tak neschopná jako tady. Plus těch keců, jak to bude hrozný, až spolu budem bydlet. Jako bych nikdy s nikým nebydlela.. a že jí ještě řeknu, že měla ve všem pravdu. Si pište, že až se mě zeptá, jestli pak P. od tý doby, co jsme spolu začli bydlet, vařil, řeknu, že já jsem nevařila ani jednou! Vyrobila jsem dítěti pexeso, což pak byl pro mě bič, ptze jsem ho s ním musela pořád hrát a není schopný prohrát a v pátek velké balení, s dítětem za zadkem, protože oni museli od rána až do odpoledne odjet pryč. 
No a navečer, když už jsem čekala na P., se najednou zjevila Matka, že jede k estetičce a čau, že se určitě uvidíme. Bylo to takový... nevím, čekala jsem víc. Dítě celý den vykřikovalo, že bych měla míň milovat svého přítele a víc milovat děti a ať už jdu pryč, že chce být s novou babysitter.. když se ovšem objevil P., ani se na něj nepodíval a propukl v hysterický pláč. Otec říkal, že se mnou byli velice spokojeni a blabla, ovšem neodpustil si: P., tahle je dobrá, ale musíš ji naučit mít trochu rytmus, když něco dělá...a taky něco udělat s tím, že má hodně růžovýho oblečení..." Pak ovšem říkal, že kdykoliv budem cokoliv potřebovat, jsou tu pro nás a já že tam budu mít dveře otevřený pořád. Takže rozloučení bylo takové... nevím. Celý víkend pro mě byl zvláštní, přecejen s někým a někde strávíte celý rok skoro nonstop, je zvláštní odejít a vědět, že se už nevrátíte a budete žit s chlapem a vůbec. Nějak to nedokážu popsat. Jinak velice zvláštní věc je, že P. matka přijala fakt, že spolu budem bydlet s klidem, ani nadšená, ani naštvaná, ale co je nejvíc divný - na NIC se mě neptala. Jaký mám plány, co budu dělat, že nemám práci atd.




Puzzle, co jsem mu nechala vyrobit
Večer jsme zamířili na oslavu Velikonoc v Sant'Ambrogio, po tom, co mi dali Campari spritz, který byl Campari soda s ledem, jsme se ovšem odebrali do našich oblíbených barů. Poznámka - stejně jako omdlévám každého 16. února, nemůžu pít alkohol každého 30. března, dopadá to hodně špatně. Asi vždycky spousta emocí a nervů (před rokem 30. března jsem měla rozlučku s kolegyněmi). V sobotu 31.3. v předvečer mého výročí jednoho roku v Itálii, jsem zkusila obarvit vajíčko na zítřejší rodinný oběd, povedlo se, hurá a pak jsme jeli opět do Ca' Nostra na koncert jednoho kamaráda a pak další koncert do FAbemolle, kam už ovšem nikdy nepůjdem, ptze jsou pomalý a pivo 0,4l stojí 5€! Tak a tak to máme březen. 


Komentáře

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Po Itálii vlakem

11.den, poslední na Liparech, 1.6.2016